Doba čtení:3 m, 10 s
Některým aktivistům se nelíbí plány na zachytávání CO2 a jeho ukládání. Protože by jej bylo možné v budoucnu použít. Jenže jiná možnost není, protože lesy ho samy zachytávat nezvládnou.
„V EU se mluví jen o omezení emisí. To ale má háček. Tedy, háčků to má víc, ale jeden je ze všech největší. Střední doba života plynů je asi 100 let. Takže opatření na omezení emisí se mohou projevit až za dlouhé desítky let. A to je samozřejmě problém,“ říká ředitel Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd a respektovaný klimatolog Radan Huth, (zde). Považuje proto za nezbytné nejen omezovat emise všech skleníkových plynů, neboť takto nepůsobí zdaleka jen oxid uhličitý, kterého jsou plné noviny, ale pracovat i na dalších řešeních, spadajících pod označení mitigace. (Mitigace je omezování zdrojů skleníkových plynů nebo snižování jejich koncentrace v ovzduší. Definice zde.) „Do mitigace patří odstraňování již existujících skleníkových plynů z atmosféry a jejich zachytávání přímo při jejich produkci, tedy například ve spalinách. Mitigace však zahrnuje i omezení příkonu slunečního záření, čili jeho odstínění, nebo odražení, což spadá do oblasti geoinženýringu,“ vypočítává Huth.
Čtěte také:
USA a Čína se přou o dovoz solárních panelů
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou
Dosavadní snahy EU v oblasti „boje proti změně klimatu“ se však zaměřují pouze na snižování produkce CO2. Jenže střední doba „života“ plynů je asi 100 let. Jestli je tedy množství oxidu uhličitého (a dalších skleníkových plynů) v atmosféře skutečně klíčem k zastavení změny klimatu, nezbývá, než jej ze vzduchu nějak dostat. Jaké má v tomto směru lidstvo možnosti?
Jsou v podstatě pouze dvě. Zachytávat CO2 do stromů a rostlin, nebo jeho umělé jímání a následné ukládání kamsi pod zem. Obě možnosti mají své limity.
Zachytávání oxidu uhličitého prostřednictvím stromů a rostlin vyžaduje cílené a rychlé rozšiřování zelených ploch. Především lesních. Rostliny totiž ukládají a zadržují oxid jen, dokud nezetlí, nebo je nespálíme. Pak se veškerý uložený CO2 uvolní zpět do atmosféry. V případě stromů tak jde o uložení v řádu desítek let až staletí. Ovšem jakmile strom odumře a začnou rozkladné procesy, máme problém zpět. Podle vědců, kteří se zabývají amazonskou džunglí, tak už tento prales produkuje víc CO2 z tlejících stromů a rostlin, než ho zachycuje (zde). Tento způsob snižování množství oxidu uhličitého v atmosféře je tak sice relativně snadno aplikovatelný, ale jeho fungování je časově omezené.
Druhou možností je umělé jímání CO2 prostřednictvím „vysavačů“ jeho následné zpracování a pravděpodobně uložení pod zem. Na sedmdesát takových vysavačů již existuje, asi polovina z nich pracuje naplno (zde a zde). Zachycená množství jsou však zatím v globálním měřítku zcela zanedbatelná. Nasazení této technologie je finančně náročné. Aby se jejím prostřednictvím odloučilo skutečně podstatné množství oxidu uhličitého, vyžadovalo by to obrovské investice. Jakou má ukládání pod zem, třeba vtlačováním do čediče, je zatím nezodpovězenou otázkou. Není zatím ani jasné, jak dlouhodobé zatím vyvinuté způsoby v realitě budou.
Pokud by námitky aktivistických skupin (zde) proti ukládání CO2 pod zem časem nabyly vrchu, znamenalo by to zřejmě fatální ohrožení „klimatických“ plánů. Bez ohledu na to, zda jejich námitky jsou, či nejsou relevantní, vedly by upevnění toho, že se lidstvo v této otázce točí v kruhu. Protože chtít snížit množství čehokoli a zároveň zakazovat zatím jediný průmyslový způsob, jak toho dosáhnout nevede k ničemu jinému. Tento přístup však, bohužel, provází veškeré aktivistické snažení v oblasti „klimatu“. Do stejné kategorie totiž patří požadavky zajistit stabilní dodávky elektřiny z nestabilních obnovitelných zdrojů, nebo požadavky na snižování spotřeby elektřiny a současné mohutné vnucování elektromobilů.
Ostatně jejich, slušně řečeno krátkozrakost, stojí i za samotným nesouhlasem s ukládáním oxidu uhličitého pod zem. Protestující jej totiž považují za pláštík firem používajících fosilní paliva. Má jim prý jen pomoci k tomu, aby mohli dále pálit uhlí a plyn. Což je věc, kterou aktivisté z principu odmítají. Ovšem funkční recept na to, jak jinak průmyslově snížit množství CO2 v atmosféře, samozřejmě nepřinášejí.