EU se v otázce klimatu nevydala správnou cestou

Debaty o změně klimatu se zmocnili ti, kteří chtějí změnit společenský řád, je přesvědčený Radan Huth z Přírodovědecké fakulty UK. Foto: ODS

Životnost dnes vypuštěného C02 je až sto let. Proto nestačí zaměřit se jen na snižování emisí. Navíc musíme brát v úvahu, co si můžeme ekonomicky i sociálně dovolit. S klimatologem Radanem Huthem jsme vedli rozhovor o věcech, o kterých se v souvislosti s klimatem mluví jen málokdy.

Docent Huth z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se na její Katedře fyzické geografie a geoekologie zabývá detekcí změn klimatu, analýzou možných směrů vývoje klimatu a aktuálně klimatických modelů. Kromě toho přednáší a publikuje. Mimo jiné je i šéfeditorem časopisu International Journal of Climatology, vydávaného britskou Královskou meteorologickou společností. „Klimatologie je studium klimatu, nikoli jen studiem jeho změny,“ připomíná hned na začátku našeho rozhovoru.

Co podle vás nejvíc chybí současné debatě o tom, co se nazývá klimatickou změnou?

Cítím, jak výrazně se diskuze za poslední roky posunula. Dříve se odborníci klimatologové vymezovali vůči klimatickým skeptikům. Teď je to obráceně, protože na nás útočí ti, kterým se říká klimatičtí alarmisté. Sleduji ovšem to, jak klimatická změna vstoupila do politiky. A jak zjednodušeně jsou vnímána a navrhována opatření k tomu, aby se lidstvo s tou změnou vyrovnalo.

Čtěte také:
Přepočty „na hlavu“ snižování emisi nepomůžou
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

V čem je to vnímání zjednodušené?

Cest k řešení je několik Ovšem nejdřív si musíme říct, k řešení čeho vlastně, čeho chceme dosáhnout? Například podle ultraortodoxních zelených je tím řešením příroda v původní, člověkem nedotčené podobě. Což je zcela nereálné. Podle mě hledáme řešení pro zajištění budoucí lidské existence. Na tom bychom se mohli shodnout všichni.

To snad ano.

Za prvé tady je cesta „aktivní adaptace“. V současnosti to třeba znamená i to, že když je horko, pustíme si klimatizaci. Že vyhledáváme, šlechtíme a pěstujeme plodiny odolné vůči vysokým teplotám. Pracujeme na zachycování vody v krajině a tak dále. Nejde samozřejmě se přizpůsobit všem možnostem, nějaká rizika budou vždycky. I adaptace má své meze. Třeba na takovém tom ukázkovém atolu z kreslených vtipů: z vody čouhá pískový kopeček a na něj jedna palma. Tam prostě moc možností adaptace na zvyšování hladiny moře není.

Za druhé je tady cesta mitigace. Ta zahrnuje omezení emisí všech skleníkových plynů, protože nejde zdaleka jen o CO2. Dále do ní patří odstraňování již existujících skleníkových plynů z atmosféry a jejich zachytávání přímo při jejich produkci, tedy například ve spalinách. Mitigace však zahrnuje i omezení příkonu slunečního záření, čili jeho odstínění, nebo odražení, což spadá do oblasti geoinženýringu. (Mitigace viz meteorologický slovník zde)

Jenže v EU se mluví jen o omezení emisí. To ale má háček. Tedy, háčků to má víc, ale jeden je ze všech největší. Střední doba života plynů je asi 100 let. Takže opatření na omezení emisí se mohou projevit až za dlouhé desítky let. A to je samozřejmě problém. Proto říkám – vydejme se všemi těmito cestami naráz!

Peníze však Brusel káže dávat do snižování emisí…

Spíš než do dotací podporujících některé segmenty ekonomiky, které se brzy mohou ukázat jako slepé uličky, jako je třeba elektromobilita, by se mělo obecně investovat do výzkumu. Protože ty ostatní cesty, o kterých jsem mluvil, zatím nejsou prakticky zvládnuté na úrovni každodenní provozní praxe, zatím nejsou ekonomicky udržitelné, což ovšem možná nejsou ani škrty emisí. My se vážně na jednu cestu nemůžeme omezit.

Víte, ve veřejné debatě, jak jste se na ni ptal, mi většinou chybí i skutečné uvážení komplexních sociálních a ekonomických dopadů těch přijímaných opatření. Nevím o tom, že by se tím někdo seriózně zabýval. Ani mezi politiky, ani mezi těmi, co se jen politicky prosazují. Myslím si, že koronavirus nám ukázal, jak dramatické dopady má vypnutí ekonomiky. Přitom právě toho se ta opatření dotýkají. Vezměte si jen leteckou dopravu, ta už je pro leckoho odsouzeníhodná. Jenže, co budou dělat lidé v turistických oblastech a turistických zemích, když k nim nedoletí turisté? Něco jiného? Ale co? Jaké ekonomické a společenské důsledky by mělo zastavení letecké dopravy pro země ekonomicky žijící z turistiky, jako Řecko, Egypt, pro Kanárské ostrovy, pro Maledivy? Nebo, ví někdo, jak by se opravdu projevilo omezení chovu dobytka?

Mimochodem, zaznamenal jsem vaše vyjádření, že kromě klimatické změny se máme zajímat také o hospodářské otázky a o svobodu. Jak s tím svoboda souvisí?

Jakákoli opatření jsou zásahy do života společnosti. A cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly.

Jakmile se k řešení dostane ideologie či náboženství, tak je zaděláno na problém. Nadšenci „pro dobro lidstva“ klidně obětují svobodu, protože oni přeci vědí, co je pro lidi dobré. Takové příklady z naší nedávné minulosti známe všichni. A to, že „klimatické hnutí“ vykazuje znaky ideologie či náboženství, je očividné; na to už poukazovali mnozí přede mnou. Takže proto se musíme zajímat také o svobodu.

Před chvílí jste zmínil nápady na omezení chovu dobytka. V Evropském parlamentu už tahle snaha opravdu běží. Cílem jejích příznivců je omezení chovů a snížení spotřeby masa. Dává to – z pohledu klimatu – nějaký smysl?

Při chovu skotu vzniká metan, to je fakt. A protože krav je hodně, tak jejich zákaz jistě produkci metanu sníží. Ale proč by se to mělo týkat třeba i prasat? A jak by potom fungovalo zemědělství? Potřebovali bychom více rostlinné potravy, ale bez dobytka bychom museli hnojit jen chemií, což víme, že je špatně…

Ale tenhle nápad sám evokuje otázku. Skot přeci není jediným producentem metanu v zemědělství. Spousta ho vzniká i při pěstování rýže. Proč se v tomto kontextu tedy také nemluví o rýži? Protože omezení spotřeby masa zapadá do jakési progresivní ideologie, zatímco omezení spotřeby rýže nikoliv!

Nebo další příklad. Velkým zdrojem CO2 je výroba cementu. Přestaneme ho vyrábět? V čem je produkce cementu jiná než spotřeba masa? Uvědomme si, že dramatické omezení chovu dobytka by mělo i silný společenský rozměr. Jsou země, jako Argentina nebo Uruguay, které na masu doslova stojí, a to nejen čistě ekonomicky, ale i kulturně. Když jim vezmete maso, zasáhnete jim úplně zásadně do kultury a společnosti. A do ekonomiky samozřejmě také. V principu je to něco, jako byste v Česku chtěl zrušit pivo, ve Francii a Itálii víno, nebo na Valašsku slivovici.

Kdo a kde bere tu pravomoc rozhodnout o tom, co je teď pro lidstvo nejdůležitější a co se zakáže?

Na to jsem se vás chtěl taky zeptat, zda nemáte tušení…

Každý z nás, kdo se něčím zabývá, tak si myslí, že to jeho je nejdůležitější. A prosazuje to, jak umí. Takže řešení pak jsou proti sobě. Je to třeba jako se světelným smogem – astronomové chtějí tmu, jenže ve městě po tmě chodit nejde. Ale nikdo se tím nechce zabývat jako celkem.

Takže vedlejší účinky řešení klimatických změn se vytěsňují, nemluví se o nich. Čili snižujme emise, dokud to jde. Ale současně si tím nemůžeme podříznout ekonomickou větev. Což je ten vedlejší účinek, o kterém se nemluví. Zhroucení ekonomiky by mělo dalekosáhlé společenské důsledky, které by pak pravděpodobně negativně zpětně ovlivnily i přírodu a klima.

Navíc, abychom na to nezapomněli, samotné evropské státy to nezachrání! Můžeme se spolehnout na to, že Čína a další velké rozvojové ekonomiky se připojí k evropskému snažení? Pochybuji – budou dělat jen to, co bude výhodně pro ně a případně jen pro jejich úzkou vládnoucí skupinu. Když Evropa kvůli klimatickým opatřením ekonomicky klekne, zachrání to Velký bariérový útes?

Když si projdu, kdo okolo těchto věcí argumentuje, tak jsou to velmi často lidé, kteří chtějí měnit společenský řád. Pro ně je slouží klimatická změna jen jako vítaná záminka k odstranění současného společenského řádu. Nebylo-li by klima, našli by si pro své snažení něco jiného.

Pane Huthe, jak je možné, že ani mezi vědci nepanuje shoda o tom, co a jak by se mělo udělat?

Tím narážíme na to, co se vlastně od vědců očekává. Vědci se shodují v tom, že změna klimatu probíhá, co ji způsobuje a co bude dál. Ale mimo tohle je každý vědec také občan a rozhoduje se podle svých názorů a samozřejmě i podle politického přesvědčení. Což je znát o to víc, že do „klimatické diskuze“ vstupují i další vědy, které však s exaktní vědou mají často málo společného.

Čili, pro jistotu, na čem se vědci shodují?

Že za změnu klimatu, tak jak v poslední době probíhá, může člověk. Prostě zvyšuje koncentraci skleníkových plynů. A že dál rostoucí koncentrace povedou k dalším změnám, tedy hlavně k dalšímu oteplování Země.

Ale CO2 je v atmosféře pořád jen 0,04 procenta. …

Přesto to stačí. Zkusím dát takový laický příklad. Když nasypete do půllitru vody špetku cyankáli, jaká bude výsledná koncentrace? Úplně minimální. Ale napijete se, s poukazem na to, že toho cyankáli je ve vodě jen maličko? Asi ne… Freonů jsou zlomky procent koncentrace oxidu uhličitého, a co zvládnou dělat s ozónem. A nikdo o tom nepochybuje.

Zmínil jste se mi, že občas chodíte také na besedy do škol. To by mělo být zázemí Pátků pro budoucnost. Jak vás studenti s vašimi názory přijímají?

Docela si rozumíme.

Kdybyste mohl nařídit, jak má Česko ve „věcech klimatu“ postupovat, případně jak má postupovat celé lidstvo, co byste naordinoval?

Ve školách se mě vždycky ptají, co může udělat jednotlivec. Tak říkám, že se má pořádně učit, vystudovat nějakou pořádnou technickou nebo přírodovědnou vysokou školu a udělat objev, který ten problém pomůže vyřešit. To je návod speciálně pro mladé.

Ale jinak, pro všechny – nesoustředit se jen na jednu cestu, nedělat jen tupé škrty, ale snažit se jít všemi směry, které jsou potřeba, a opatření skládat dohromady. Vnímat a řešit situaci komplexně. A teprve podle toho ji řešit. Protože důsledky jednostranných a nedostatečně promyšlených řešení, motivovaných více ideologickými než odbornými argumenty, se vždycky vrátí z nečekaných směrů. Jako se to stalo třeba s biopalivy.

Doc. RNDr. Radan Huth, DrSc., pracuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy na Katedře fyzické geografie a geoekologie a v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR. Vystudoval meteorologii a klimatologii na MFF UK. Obory jeho činnosti jsou: statistická klimatologie, synoptická klimatologie, aplikace statistických metod v meteorologii a klimatologii, všeobecná cirkulace atmosféry, extraterestrické vlivy na klima, změny klimatu a dopady změn klimatu. Je šéfeditorem časopisu International Journal of Climatology, vydávaného britskou Královskou meteorologickou společností. Je také recenzentem pro celou řadu odborných časopisů a publikací. Jeho profesní životopis je k dispozici zde.