Analýza: V Uhelné komisi se přetlačují tři proudy

Zdá se, že Uhelná komise spíš hledá cestu jak splnit zadání, než tím jak skutečně bezpečně zajistit dostatek nefosilní elektřiny pro Českou republiku. Foto: pixabay.com

Za pár dnů by měla Uhelná komise mít hotové doporučení pro vládu, kdy má Česko přestat používat uhlí. Co se od něj dá očekávat?

Setká se u lávky Rozum, Politika a Ideologie. Kdo z nich přejde lávku jako poslední? Kdo kvůli tomu vydělá a kdo prodělá? Tak nějak by začínala pohádka, která by se jmenovala O Uhelné komisi. A byla by to „pohádka podle skutečných událostí“. Šest rozhovorů se členy Uhelné komise, které server iUHLi.cz v předcházejících dnech zveřejnil, o tom vypovídají víc, než jasně.

Největší zastoupení má v Uhelné komisi Politika, nikoli Rozum, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Protože všichni zástupce ministerstev i Komisí dotazovaných státních institucí či společností nakonec plní zadání, jež je veskrze politické. To zadání zní zhruba takhle: „Najděte nějaký alespoň trochu rozumný termín pro konec uhlí, který bude dřív, než v roce 2050, protože nechceme dráždit Brusel“.

Čtěte také:
Evropa potřebuje najít svého zachránce
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

Kdyby tomu bylo jinak, neměla by Komise doporučit vládě termín uhelného exitu, nýbrž by měla doporučit, co všechno se musí udělat, aby Česko vůbec mohlo uhlí opustit. To by bylo zadání, které by diktoval Rozum. Leč tak to nejspíš nebude. Protože hlavní roli hraje Politika, na kterou tlačí Ideologie. Proto se spekuluje o tom, zda Komise doporučí rok 2033; 2038, nebo 2045.

Že o správnosti tohoto postupu nejsou všichni členové Komise přesvědčeni, vyplývá ze zmíněných rozhovorů. Jestliže totiž o termínech, jimiž se bude Komise zaobírat, rozhoduje sešlost spolupředsedů a vedoucích tří pracovních skupin a nikoli třeba hlasování všech členů na základě veškerých dostupných podkladů, je evidentní, že se nehledá optimální řešení, ale naplňuje se politické zadání. Všechno ostatní jsou jen tanečky a zástěrky. Protože kdyby se nejdřív skutečně odpovědně probíraly všechny možnosti kdy, čím a za kolik je reálné spolehlivě nahradit uhelné zdroje, tak aby byla zachována energetická soběstačnost a tím i bezpečnost, nemohla by se Komise dobrat k termínům dřívějším, než po roce 2040.

Nešlo by přitom o to, aby se uhlí pálilo co nejdéle a záludní podnikatelé na tom vydělávali. Protože na energetice vždycky bude někdo vydělávat, stejně jako na pěstování obilí, nebo výrobě „zelených“ koloběžek. Šlo by o to, kdy nejdřív může mít Česko dostatek vlastních permanentně fungujících zdrojů pro základní zatížení. A takovými zdroji je v tuzemských podmínkách pouze jádro. Které provozuje a nadále provozovat bude většinově státní společnost ČEZ. To je prakticky bezemisní zdroj, který je zatím jediný schopen dodávat permanentně tolik elektřiny, kolik Česko potřebuje. Obnovitelné zdroje nemohou, při současném stavu poznání, fungovat jako páteřní zdroj pro rozvinutou společnost, závislou právě na elektřině. A tyto zdroje prostě dřív než za 20 let mít nemůžeme. A to kdoví jestli.

Jenže tuzemská Politika s Ideologií, tlačenou ideologií z Bruselu prostě chtějí konec uhlí co nejdřív. Politika si sice uvědomuje, že obnovitelné zdroje nejsou schopné spolehlivě uhlí nahradit, ale zřejmě nachází i dost důvodů, proč se Bruselu dosud nepostavila na odpor.

Při této konstelaci se úsilí členů Uhelné komise spíš omezilo na partikulární zájmy, než na hledání toho, jak uhelný exit udělat energeticky bezpečně. Takže se například pozornost některých členů soustřeďuje na získání maxima možného pro lidi a regiony, jež konec uhlí zasáhne. Souzní přitom s Rozumem, ale zároveň vidí, že politické zadání je natolik pevné, že boj za jeho změnu považují za příliš nejistý. A tak se soustředí na to, kde mají větší šanci něčeho dosáhnout. Což zpětně zjednodušuje prosazování cílů těm, kteří se řídí podle Politiky, nebo Ideologie.

Tím se dále otevírá prostor pro popírače fyzikálních zákonů, soustředěné okolo zeleného byznysu a jeho lobby, v širším smyslu pak klimatické církvi. Ti tak dále mohou veřejnost zásobovat svou propagandou, jíž mají poskytovat legitimitu „studie“ nejrůznějších poradenských společností. Jejich závěry, kterým média dávají velký prostor, tak mohou nadále jakoby vědecky ohlupovat především mladé lidi a vhánět je do náruče klimatické církve. Společným jmenovatelem těchto studií je marginalizace předpokládaných finančních nákladů a fakty nepodložená tvrzení o tom, že „na tom vyděláme“.

Náklady se proto nejčastěji převádějí na procenta HDP za nějaké období. Protože „náklady ve výši jednoho procenta HDP“ si nikdo nedokáže představit. Navíc jedno, dvě tři procenta je přeci málo, to ví přeci každý. Tak to přeci můžeme dát, ne? Kdyby však studie férově uváděly náklady ve stovkách miliard a v bilionech, které si může úplně každý snadno porovnávat třeba se státním rozpočtem, nebo státním dluhem, už by nikdo neřekl, že je to málo. A lidé by se víc začali zajímat o to, jak to celé zaplatíme, jak dlouho to budeme splácet, co to udělá se životní úrovní a také kdy že na tom něco opravdu vyděláme. Třeba by se objevila i otázka, kdy si útlum uhlí a celý Green Deal na sebe alespoň vydělají?

Uhelná komise by měla představovat ostrůvek racionality ve víru klimatického alarmismu. Přes snahu několika členů tomu však tak není. Protože skutečná otázka není, kdy přestaneme používat uhlí. Skutečná otázka je, čím ho nahradíme. Že tou náhradou nebude jeden nový jaderný blok je jasné. Že bezpečnou náhradou nebudou ani obnovitelné zdroje, pokud nebude mít každý z nich obrovské bateriové úložiště (jehož bezpečnost je samostatnou kapitolou) je také jasné. Stejně, jako je jasné, že tisíce stožárů VTE lidé ve svém okolí ani v krajině chtít nebudou, protože jsou zkrátka hnusné. Nebo to, že nahradit uhlí plynem je při postoji EU jen řešením na pár let, nejpozději právě do roku 2050.

Při současném uspořádání Uhelné komise, kdy její agendu určují (!) dva spolupředsedové a tři vedoucí pracovních skupin, by to chtělo, aby oni odvahu projevili právě oni. Aby dokázali říct, jak to opravdu je. Že nahradit bezpečně uhlí a současně pokrýt růst spotřeby elektřiny, je úkol opravdu do roku 2050. A že to bude docela kvapík. Že jestli Česko přestane vypouštět CO2 z uhlí v roce 2038, nebo 2050, je atmosféře a procesům v ní probíhajícím úplně jedno. Protože – a žádné přepočty na tom nic nezmění – ho v globálním měřítku prostě vypouštíme málo.

Bohužel se však zdá, že se Politice a Ideologii podařilo nasměrovat Uhelnou komisi k tomu, že se nebude chovat jako orgán hledající skutečně funkční řešení. V takovém případě nezbude, než vnímat stanovení uhelného exitu na rok 2038, jen jako menší průšvih, než kdyby to byl rok 2033. A víte co? Možná přesně o to Politice a Ideologii jde.