Doba čtení:3 m, 27 s
V Česku se ročně spotřebovává kolem 35 milionů tun černého i hnědého uhlí dohromady. Celosvětová spotřeba uhlí měla letos poprvé přesáhnout osm miliard tun. Tuzemský podíl na globální spotřebě je tak nižší než půl procenta. Co to vedle dalších aspektů znamená?
Zajímavé je i srovnání vývoje těžby. Celosvětová těžba uhlí bude letos nejvyšší v historii. Naopak u nás objem těžby za poslední tři desítky let citelně poklesl. V roce 1989 se u nás vytěžilo téměř 35 milionů tun černého uhlí a 89 milionů tun uhlí hnědého. Dohromady jde tedy téměř o 125 milionů tun, což je oproti současnosti více než trojnásobek.
Úbytek mohl být nepochybně ještě citelnější, kdyby stát nezaspal s přípravou výstavby nových jaderných bloků. V současnosti se teprve rozbíhá tendr na výstavbu prvního z nich v Dukovanech, který bude hotový nejdříve v roce 2036. Odborníci navíc upozorňují, že pouze nahradí v té době dosluhující původní bloky. Zda se začnou připravovat i další bloky nejen v Dukovanech, ale i v Temelíně, je zatím ve hvězdách.
Zastánci obnovitelných zdrojů tvrdí, že stát zaspal také v jejich podpoře. V případě OZE ale narážíme hned na tři zásadní problémy. Prvním z nich je nechvalně známý solární tunel, kvůli němuž se v Česku na podpoře zejména fotovoltaických elektráren vyplatily už stovky miliard korun. To vše bez valného efektu. To souvisí s druhým problémem, kterým jsou tuzemské přírodní podmínky. Chybí nám nejen moře na výstavbu offshore větrných parků, ale i dostatek volné plochy na pevnině. V neposlední řadě je zde v porovnání zejména s jižními zeměmi rovněž nedostatek slunečných dní. To vše dohromady znamená, že navzdory proklamacím Komory OZE, Svazu moderní energetiky a podobných lobbistických sdružení se u nás obnovitelné zdroje tahounem energetiky zatím stát rozhodně nemůžou. Rozhodně ne bez vyřešené akumulace.
Pokud chcete důkaz pro toto tvrzení, pak je jím Německo. Tam ve výstavbě OZE rozhodně nezaspali. Instalovaný výkon v OZE je tam už o dost vyšší než v konvenčních zdrojích. To vše za vynaložení stovek miliard eur. Statistiky výroby však hovoří naprosto jasně. V zimním období klesá zejména výroba solárních elektráren téměř k nule. U větrných je to potom jak kdy. To v důsledku znamená, že v Německu jedou naplno všechny zbývající uhelné elektrárny, plynové elektrárny i poslední tři jaderné elektrárny.
Zkrátka a dobře obnovitelné zdroje musejí mít krytá záda, tedy spíše panely a rotory. K tomu se teoreticky hodí zemní plyn. Tak si to naplánovali Němci a k podobnému řešení začalo směřovat i Česko. To bylo ale v dobách, kdy byl plyn velmi levný a jeho skutečnou klimatickou zátěž, která se uhlí velmi blíží, se úspěšně dařilo maskovat. Nyní je vše jinak. Plyn je drahý a horečně se řeší, jak ho do Evropy dostat. Zavírají se oči nejen nad šílenými cenami, ale i nad frakováním, neekologickou dopravou či hříchy režimů, které mají dostatečnou kapacitu produkce. Katar budiž nejviditelnějším symbolem.
Co vše popsané ve svém důsledku znamená? Jde o soupis argumentů proti neustále opakovaným požadavkům na urychlené odstavení českých uhelných elektráren. Ty naopak v současnosti jedou naplno a musejí jet i nadále. V první řadě proto, že se z uhlí stále vyrábí zhruba polovina elektřiny a tepla a že je zatím zkrátka nemáme jak nahradit. V té druhé proto, že z pohledu celosvětové spotřeby uhlí a tím i globálního klimatu jde o naprosto marginální příspěvek. A konečně v neposlední řadě proto, že díky uhlí (a samozřejmě rovněž Temelínu a Dukovanům) máme zhruba dvacet let času na investice do skutečně moderních a bezemisních zdrojů.
Je na odbornících, politicích, možná i trhu, zda to budou modulární reaktory, obnovitelné zdroje a akumulace energie, vodík či kombinace všeho. Jestli na to kromě času budeme mít i peníze, závisí mj. na tom, zda je nesmyslně nevyhodíme za plynové slepé uličky, LNG terminály, nové plynovody a plynové elektrárny, které reálně k ničemu nepotřebujeme.