Emise: Přístup EU a Číny je jako den a noc

Čínský prezident Si Ťin-pching nedávno jasně řekl, že klimatické ambice by neměly být na úkor energetické nebo potravinové bezpečnosti a „normálního“ života lidí. Foto: wikipedia.org

Evropská unie v oblasti snižování emisí CO2 neustále utahuje šrouby. Naopak zdaleka největší světový znečišťovatel, kterým je Čína, odmítá, aby snižování emisí ohrozilo způsob života jejích obyvatel. Jde o zásadní rozpor s dalekosáhlými důsledky.

Evropská komise se v těchto dnech zabývá připomínkami k návrhu taxonomie, které jí zaslaly členské země včetně ČR. Mnoho zemí upozorňuje, že podmínky taxonomie jsou zcela mimo realitu a dostupné technologie. Formální dopis s žádostí o stanovení realistických požadavků u zemního plynu zaslalo i Německo, které zároveň odmítá, aby bylo mezi tzv. zelené zdroje zařazeno i jádro. Komisařka pro finanční trhy Mairead McGuinnessová však již prohlásila, že v návrhu taxonomie nelze čekat žádné zásadnější změny.

Členské státy mohou návrh taxonomie odmítnout jako celek. Muselo by se však pro to nejdéle do půl roku vyslovit alespoň 20 z 27 členských zemí reprezentujících nejméně 65 procent obyvatel EU či absolutní většina všech europoslanců. To je podle dosavadních vyjádření politiků nepravděpodobné.

Čína je stále závislá na fosilních palivech

Mezitím Evropa a její obyvatelé i nadále čelí historicky nejvyšším cenám energií. Státy se předhánějí v opatřeních, kterými se snaží lidem ulevit. Německo například možná zruší poplatek za OZE v ceně elektřiny. Nová německá koalice sice zrušení poplatku původně plánovala od 1. ledna 2023, ale vzhledem k situaci na energetických trzích chce jeho zrušení uspíšit. Letos poplatek tvoří v průměru zhruba desetinu celkových nákladů německých domácností za elektřinu.

Zároveň ale rakouský parlament schválil 20. ledna ekologicko-sociální daňovou reformu, jejíž součástí je uhlíková daň a klimatický bonus, který bude zpětně vyplácen daňovým poplatníkům. Uhlíková daň bude zavedena v oblasti vytápění a dopravy od 1. července 2022. Začne na 30 euro za tunu CO2 (přibližně 736 Kč). Do roku 2025 se daň navýší na 55 eur (přibližně 1348 Kč). Tato vyšší částka povede ke zvýšení cen plynu nebo nafty.

Evropské emise stále klesají, čínské rostou

To vše se děje v situaci, kdy podíl Evropské unie na globálních emisích CO2 neustále klesá. V současnosti je evropská sedmadvacítka zemí zodpovědná již za pouhých 7 procent globálních emisí. Naopak podíl Číny roste a blíží se k jedné třetině světových emisí. A je prakticky jisté, že poroste i nadále. Čína již před časem oznámila, že její emise porostou ještě téměř deset let. Zda je potem Čína začne opravdu snižovat, je otázkou. Čína sice před časem oznámila, že chce dosáhnout klimatické neutrality v roce 2060, ovšem v současné době například stále mohutně buduje nové a nové uhelné elektrárny a intenzivně zvyšuje objem těžby uhlí. V roce 2025 jej chce za pouhý jeden rok vytěžit jen těžko uvěřitelných 6 miliard tun. Pro představu, současná česká těžba již klesla pod úroveň 30 milionu tun za rok. Abychom se tedy vyrovnali čínské jednoroční těžbě, museli bychom stávajícím tempem těžit 200 let.

Čína rekordně těží uhlí, aby měla dost na zimu

Není těžké uhodnout, proč je přístup Číny oproti EU tak diametrálně odlišný. Asijská velmoc se tím ostatně ani netají. Čínský prezident Si Ťin-pching nedávno jasně řekl, že klimatické ambice by neměly být na úkor energetické nebo potravinové bezpečnosti a „normálního“ života lidí.  Klíčová je podle něj zaměstnanost a obava, aby ekonomika dále nezpomalovala. Čínsky prezident současně rázně odmítá plán EU zavést uhlíkové clo.

Lídři EU by měli čínský postoj brát velmi vážně hned z několika důvodů. V první řadě proto, že bez změny postoje Číny, ale vlastně všech mimo unijních zemí je klimatická snaha EU nejen odsouzena k zániku, ale současně se z ní stává nebezpečná ekonomická hra. Občané EU už nyní úpí kvůli drahým energiím. Zároveň Evropou obchází strašák v podobě nedostatku zemního plynu či výpadků elektřiny, tedy blackoutů. V dlouhodobějším horizontu může navíc dojít k tomu, že globální firmy přesunou výrobu a tím i nabídku pracovních míst mimo unii, zároveň evropské firmy budou produkovat sice zelené, avšak na globálním trhu cenově absolutně nekonkurenceschopné výrobky. Co by to vše znamenalo pro ekonomiku a zaměstnanost, je otázka, na kterou je jednoduchá, ale o to chmurnější odpověď.