Doba čtení:3 m, 8 s
Na jaře by zřejmě měla vláda ukázat, jak si představuje Státní energetickou koncepci. V rozhovoru jí přinášíme čtyři body, které jsou pro její úspěch nezbytné.
Letos má vláda představit svoji Státní energetickou koncepci (SEK). Podle různých náznaků by to mohlo být již nyní na jaře. Její pozice není jednoduchá, protože s velkou pravděpodobností „jede slalom“ mezi bezpečnostními potřebami energetiky a tlakem EU a aktivistů s nimi spřízněných politiků na rychlou dekarbonizaci. Pro kterou však Česko – pokud se nechce zříci své energetické bezpečnosti – nemá dobré podmínky.
Pro budoucí zdar nové koncepce je naprosto určující stanovit si správné výchozí podmínky. Ty musí vycházet z kvalifikované analýzy podložených údajů. To, jak má taková analýza vypadat a jaká musí být její posloupnost, vysvětluje František Hrdlička z ČVUT, člen dosud oficiálně existující Uhelné komise, který pracoval i v „Pačesově komisi“, jež připravovala původní SEK.
Pane profesore, co je, podle vašich zkušeností, potřeba analyzovat před vznikem nové Státní energetické koncepci?
Východiskem je konstatování čeho je potřeba dosáhnout. Od toho se pak logicky odvíjí další postup. V případě analýzy pro energetickou koncepci je konečný cíl jasný: zajistit dostatek spolehlivé a dostupné energie pro Českou republiku. Následující analýza zahrnuje čtyři kroky.
Na tomhle východisku by se snad mohli všichni shodnout. Jaký je první krok analýzy?
Prvním krokem je stanovit, jak dosáhnout toho, co se nazývá zdrojovou přiměřeností a to pro elektřinu i pro zajištění tepla. Tedy permanentní zajištění potřebného výkonu v soustavě s přiměřenou rezervou. V SEK je přitom pouze centrální teplo, to komunitní a individuální je jen v „regionálních koncepcích“, ale SEK tyto údaje také potřebuje zohlednit.
Vondra: Uhelný exit má být cíl, ne ultimátum
A druhý krok?
Ten spočívá v možnostech zajištění dostupnost zdrojů, tedy paliv nebo jiných přírodních zdrojů tak, aby pokrývaly nároky zdrojové přiměřenosti.
I to se zdá jasné…
Dále je pro oba předcházející cíle potřeba stanovit, jak dosáhnout minimální dosažitelné ceny elektřiny. Tady samozřejmě musí dojít na různé výpočtové, neboli modelové varianty, ze kterých se bude vybírat. V posledním kroku je ještě potřeba zohlednit okrajové podmínky.
To budou například ceny?
Nejen ty. Jde o cenová rozpětí pro dostupné technologie, paliva a zdroje, nároky na přenosovou soustavu, poplatky za emise, stropy emisí, zajištění pro případ výpadku největší jednotky v soustavě, nároky na regulaci, maximální přípustná nejistota dosažení zajištěného výkonu a tak dále. Není toho málo. Ale ke všemu je dostatek podložených údajů z praxe.
Použil jste termín „přiměřená rezerva výkonu“. Podle všeho ani podpora nejrůznějších úspor či zvyšování účinnosti nezabrání růstu spotřeby elektřiny. Máte představu, jaká by v případě Česka měla být přiměřená rezerva výkonu?
Minimální rezerva je standardní – zajištění proti výpadku největší výrobní jednotky v soustavě, na kterou se sjednává i mezinárodní spolupráce. Vyšší rezerva má dva stupně – krátkodobá nepřízeň počasí – tu lze řešit klasickými prostředky regulace a výhledově i úložišti elektřiny, která jsou drahá, ale pro stabilitu soustavy nezbytná. Další stupeň je o dlouhodobých nepříznivých podmínkách, když například mrzne, nefouká vítr, nesvítí slunce a podobně. A tato rezerva je závislá na míře nestabilních zdrojů v soustavě.
Část politiků tvrdí, že se Česko může dlouhodobě spoléhat na dovoz elektřiny, byť to údaje a projekce ČEPS vyvracejí. Takové hlasy se jistě objeví i v případě zajištění výkonové rezervy. Dá se v takovém případě bezpečně spolehnout na dovoz?
Pokud budou platit pravidla ENTSO (European Network of Transmission System Operators, evropské sdružení provozovatelů sítí) a provozovatelé soustav je budou schopni dodržovat, tak je to zajištěná krátkodobá výpomoc v případě té „minimální rezervy“. Na víc, v Evropě s vysokou mírou OZE, lze jen těžko spoléhat.