Doba čtení:2 m, 36 s
V zahraničí se kvůli těžbě hnědého uhlí stále přemisťují a bourají obce. Jako příklad lze uvést sousední Německo. Švédové pak kvůli těžbě železa přesouvají své nejsevernější město Kiruna, napsal server oEnergetice.cz.
Případné bourání Horního Jiřetína, kde žije zhruba 2300 lidí, bylo zřejmě hlavním problémem rozhodování vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD) o těžbě uhlí za limity. Ministři v pondělí rozhodli o zachování limitů. Místní se tak stěhovat nebudou. Budoucí vlády se ale budou moci k rozhodnutí o uhlí z lomu ČSA vrátit.
Po sjednocení Německa nedošlo v oblastech bývalé NDR k podobné právní úpravě jako v ČR a obce se kvůli těžbě uhlí dále bourají. Jen v 90. letech tak například v Braniborsku zmizely desítky obcí a plán na další bourání existuje i dnes. Uhlí je surovinou pro místní energetiku a bude jím i nadále, díky plánu uzavřít jaderné elektrárny do roku 2022.
Obec Lakoma se 150 obyvateli byla zbořena v roce 2007 a to i přesto, že byla zařazena do programu Natura 2000. Německá vláda výměnou za bourání podpořila jiné ekologické projekty. Lidé z vesnice odešli již v roce 2006, vesnici pak ale obsadili ekologičtí aktivisté a celou situaci tak musela řešit policie.
Čtěte také: Německo bude uhlí ještě dlouho potřebovat
Těžbě uhlí musela v roce 2005 ustoupit také obec Horno, v níž žili lužičtí Srbové. Plán na bourání obce vznikl již v 70. letech, obyvatelé ale po opětovném sjednocení Německa dostali mnohá práva jako národnostní menšina. Věřili, že když jim ústava garantuje ochranu, tak jejich vesnice zbořena nebude. Obyvatelstvo v počtu 350 lidí dokonce dokázalo na svoji záchranu strhnout pozornost tří tisíc lidí, kteří za zachování obce byli ochotni demonstrovat.
Braniborská vláda ale v roce 1997 přijala takzvaný hnědouhelný zákon, který umožnil obec Horno zbourat . Argumentace, že 15 tisíc pracovních míst v uhelném sektoru má větší váhu, než 350 obyvatel byla silnější a občané tak skončili bez možnosti bránit se referendem. Snaha o napadení hnědouhelného zákona u ústavního soudu neuspěla, stejně jako i u Evropského soudu pro lidská práva.
Obyvatelé Horna se tak museli přesunout. Konkrétně na okraj města Forstu, kde založili obec Nové Horno. Několik starousedlíků však vesnici nechtělo opustit a poslední rodina odešla až v roce 2005, kdy se těžební stroje dostaly již velmi blízko k jejich domu. Za svůj odchod poslední rodina obdržela 400 tisíc euro (v dnešním přepočtu zhruba 10,8 milionu korun), což byl dvojnásobek původní nabízené sumy.
Kvůli těžbě železa ve Švédsku přesouvají své nejsevernější město Kiruna. Tento příklad je specifický především svým rozsahem a dlouhodobostí. Na 20 tisíc obyvatel Kiruny čeká přestěhování, spolu s 3000 domů, kancelářemi, nemocnicemi i školami. Plán z roku 2004 počítá s přesunem trvajícím dvě desetiletí. Přesun města probíhá od roku 2007, kdy po 15 letech nejistoty obyvatelé dostali konečné rozhodnutí.
Těžařská společnost odkoupila domy za tržní cenu a přidala dalších 25 procent navíc. Následně také buduje nové město a domy v něm bude prodávat přestěhovaným obyvatelům. Celý plán je velmi rozsáhlý a dost komplikovaný. Je ale ukázkou, že i takto velká města je možno přesunout.
Mohlo by vás zajímat:
Švédská Kiruna musí ustoupit těžbě rudy