Doba čtení:5 m, 48 s
Hlavní ekonom skupiny Roklen Dominik Stroukal není proti zelené budoucnosti podle představ EU. Ale chtěl by, aby Unie lidem řekla, že její klimatické plány budeme platit každý ze svého. Teprve pak bychom se měli rozhodovat, jestli to chceme.
V prohlášeních o (nejasném) financování Green Dealu, svého hlavního plánu, operuje Evropská komise také termínem „vyvolané investice“. Co to ve skutečnosti znamená? „Pokud dotací EU podpoří vybudování cyklostezky, může to ´vyvolat investici´ v podobě nutného přesunu inženýrských sítí. Napočítá se to do investice, ale nutné by to bývalo nebylo. Možná díky přesunu sítí dojde k jejich modernizaci a podobně, ale jak to víme? Je jisté, že velká část vyvolaných investic jsou vyhozené peníze,“ vysvětluje hlavní ekonom skupiny Roklen a bývalý ředitel Liberálního institutu Dominik Stroukal.
Odpůrci zeleného tažení EU tvrdí, že připraví Evropany o spoustu pracovních míst, jeho příznivci naopak tvrdí, že ztracená místa zelené aktivity nahradí. Kdo je blíž pravdě?
Obě strany mluví o něčem jiném. Že redistribuce zdrojů z fosilní ekonomiky směrem k té zelené zničí řadu pracovních míst je neoddiskutovatelné, ostatně to je přeci cíl. Na druhou stranu když se finančně podpoří jiná oblast, tak tam pracovní místa vzniknou. Krátkodobě to vytvoří strukturální problémy, protože horníkovi může chvíli trvat, než se překvalifikuje do výroby baterií do elektromobilů, pokud se to vůbec podaří. Pokud se ale do nějakého odvětví budou sypat peníze dlouhou dobu, trh se tomu nakonec přizpůsobí.
Čtěte také:
Emisní povolenky nás mohou dostat do kolen
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou
Evropská unie počítá se obrovskými soukromými investicemi do Green dealu. Jsou takové projekty pro soukromé firmy opravdu zajímavé, dávají ekonomický smysl?
To je celý princip dotační ekonomiky. Smysl to nedává, proto tam příliš soukromých investic není, i když s bohatnutím společnosti jich přibývá a přibývalo by nadále. Proto se ty investice musí uměle zvýhodnit. V principu je to politické rozhodnutí, s kterým se dá souhlasit i nesouhlasit, rozhodně ale není možné se za deset dvacet let podívat zpět, ukázat na objem soukromých investic a tvrdit, jak to bylo úspěšné. Ty peníze by bývaly byly zainvestovány někde jinde.
Mimochodem, unijní dokumenty operují s pojmem „vyvolané investice“. Co tenhle pojem ve skutečnosti znamená?
Operuje se s tím jako s něčím nutně pozitivním, ale ten termín ve své podstatě neříká nic o tom, jestli je to investice výhodná či naopak zbytečná. Pokud dotací EU podpoří vybudování cyklostezky, může to „vyvolat investici“ v podobě nutného přesunu inženýrských sítí. Napočítá se to do investice, ale nutné by to bývalo nebylo. Možná díky přesunu sítí dojde k jejich modernizaci a podobně, ale jak to víme? Je jisté, že velká část vyvolaných investic jsou vyhozené peníze. Je to jako když vám někdo zadotuje permanentku do posilovny, vy naberete svaly a budete si muset vyměnit celý šatník. Část z toho určitě bude modernizace šatníku, ale část bude zbytečná ztráta něčeho, co mohlo bez problémů sloužit a jen se to nahradí větší velikostí.
Sníží zelená budoucnost EU konkurenceschopnost firem z členských zemí? Firmy si již nyní stěžují na vysokou cenu elektřiny, která jejich výrobky zdražuje (Německý svaz průmyslu, Hospodářská komora ČR)…
Nejen vyšší cena elektřiny, ale i celý ten redistribuční aparát snižuje konkurenceschopnost firem v členských zemích. Opět ale platí, že je to politické rozhodnutí. Často snižujeme konkurenceschopnost, abychom dosáhli jiných cílů, které ta daná vítězná politická síla preferuje. Pokud to má být ekologičtější budoucnost, budiž. Ale přiznejme si, že chceme mít zelenější planetu na úkor konkurenceschopnosti. Že nás to bude stát vyšší ceny, nižší zisky… Možná je to fajn trade-off, ale trade-off (kompromis) tam je. Není možné mít oboje. Pokud by to tak bylo, stalo by se to dávno samo od sebe.
Ve světě snižují emise CO2 pouze evropské státy a USA, byť tam na to nemají takový aparát, jako představuje Brusel a jeho směrnice. Ostatní země se tím reálně nezabývají. Přesto EU tvrdí, že bude „klimatickým lídrem“ a ostatní země budou následovat jejího příkladu. Myslíte, že je to reálné očekávání?
S nejvyšší pravděpodobností se to stane. Ale jak jsem říkal, bude to mít svoji cenu. Zbytek světa nám bude ekonomicky utíkat a my si budeme muset obhájit, že budeme relativně chudší, díky čemuž budeme klimatickým lídrem světa. Osobně s tím nemám problém, sám si rád snížím bohatství kvůli vyšším cílům. Otázka, je, jak na to budou koukat Evropané, kteří mají hluboko do kapsy, a na úkor jejich životní úrovně budeme mít lepší životní prostředí. Já to dělám už sám dobrovolně, ale spoustu lidí to bude trápit, zejména ty, pro které je to drahý trade-off. Vydrží to potom politicky? Zelenější svět je ultimátní dobro, ale páchání dobra není zadarmo.
Brusel začal uvažovat o zavádění „uhlíkových cel“ na zboží ze zemí, které neusilují o snižování emisí CO2. Chce je tak k tomu donutit. Může tahle strategie uspět, nebo nikoli? Máme třeba počítat s obchodními válkami?
V obchodních válkách už jsme. Tohle je jen další krok, který není čistě ekonomický, ale i ekologický. I když externality jsou velké ekonomické téma, samozřejmě. Otázka je, jak je vyčíslit. Pokud bychom chtěli čistě ekonomicky, nedokážeme to. Proto se to zahrne jako zjevně dobrý cíl a bez vyčíslení nákladů nejsme schopni posoudit, jestli se to vyplatí nebo ne. Prostě nastavíme nějaké hausnumero. Dříve se to dělo z politických důvodů, které se nedaly vyčíslit, ale bylo přeci jasné, že s opačným režimem nemáme tolik obchodovat. Dnes je to ekologické. Ale opět je potřeba si být vědomi toho, že je to politické rozhodnutí. My všichni si snížíme životní úroveň, abychom potrestali špatné režimy. Proč ne. Ale musíme vědět, že to děláme z vlastní kapsy.
Náklady na Green deal v následujících 30letech zatím nikdo nezná, včetně Evropské komise, která záměr předložila. Dosud asi nejkonkrétnější odhad složený z odhadů EK uvádí 3,6 bilionu eur, ovšem jen do roku 2030. Jsou to evropské země schopné investovat? I když si současně půjčují miliardy na sanaci koronové krize? Nebo jinak – můžou si to evropské země dovolit?
To je právě ono. Nikdo ty náklady nezná. A ani znát nemůže, samozřejmě. I odhad 3,6 bilionu eur je patrně velmi podhodnocený, protože s přehozením výhybky na co nejzelenější ekonomiku se s těmito náklady nabalí další. Některé investice budou výnosné, jiné budou čistě ztrátové. Každopádně bychom měli chtít zkusit vyčíslit ty náklady co nejlépe, abychom se mohli rozhodnout. Tohle není jen investice, která by se dala odepsat. Cesta zpátky je skoro nemožná. Proto bychom měli mít k rozhodnutí co nejvíc informací. Bohatí jsme dost, dovolit si to můžeme, ale musíme být otevření, co se nákladů týče. Stejně jako kdybych předstoupil před rodinu a oznámil manželce a dětem, že se přestěhujeme na statek a budeme chovat dobytek. Nejspíš by zajásali. Neměl bych jim ale tajit, že následujících 10 let nebudeme jezdit na dovolenou a místo nedělní kachny bude kuře. Možná budou nadšení i tak, ale aspoň budou mít dostatek informací k rozhodnutí.