Jeden velký komín je lepší než tisíc malých

: „Malé teplárny můžou ze systému emisních povolenek vystoupit. To jim dává výhodu,“ říká ředitel Teplárenského sdružení Martin Hájek. Foto: iUHLI

Cena tepla bude stoupat plošně, nejen centrálního z tepláren. Zároveň hrozí reálné nebezpečí rozpadu některých teplárenských soustav. V rozhovoru pro iUHLI.cz to řekl ředitel Teplárenského sdružení ČR Martin Hájek.

Máte představu o tom, kolik by muselo stát uhlí, aby se centrální vytápění na uhlí stalo pro lidi neúnosné?

Problémem není rostoucí cena uhlí, ale cena povolenky na emise skleníkových plynů, které si teplárny musí ke každé tuně uhlí kupovat a jde fakticky o zdanění. Ještě v roce 2017 zaplatily teplárny za povolenky 1,5 miliardy Kč, letos tuto částku odhadujeme na 8,7 miliardy Kč a pokud se naplní prognózy dalšího růstu ceny povolenky, mohly by se náklady v příštím roce vyšplhat ke 13 miliardám korun. Přes výrazný růst nákladů bude v příštím roce díky snížení sazby DPH na teplo většina tepláren schopná udržet stabilní konečnou cenu tepla pro domácnosti. Je to ale za cenu toho, že se některé teplárny již dostanou na hranu ekonomického přežití.

Čtěte také:
Česku hrozí nedostatek elektřiny
Letecké dopravy se boj proti CO2 netýká?

A jak vypadá situace u plynu, kterého se emisní povolenky týkají také?

Teplárny využívající zemní plyn jsou cenou povolenky zasaženy podstatně méně než teplárny na uhlí. Při současné ceně povolenky 25 euro je však již i u plynových tepláren dopad povolenek citelný.

Jak velké části tepláren se problém s rostoucí cenou povolenek týká?

V roce 2017 zatěžoval nákup povolenek 99 procent výroby tepla v uhelných teplárnách a 59 procent výroby tepla v teplárnách na zemní plyn. Celkově se cena povolenky promítá do ceny tepla pro 3,5 milionu obyvatel.

Co tedy podle vás budou teplárny dělat v budoucnu?

Již současná cena povolenky dostala část tepláren na hranu ekonomického přežití. Tu část ceny povolenek, kterou mohly do cen tepla promítnout, už tam promítly. Ten prostor je ale omezený, protože hlavní konkurence – plynové kotlíky – žádné povolenky neplatí. Zbytek nákladů tedy vzali vlastníci tepláren na sebe na úkor hospodářských výsledků. Tento prostor ovšem také není nekonečný a řada tepláren se již dnes ocitla na černé nule nebo i pod ní. Pokud bude cena povolenky dál stoupat, tak teplárnám nezbude, než náklady promítnout do cen tepla, protože už je nemají kam dát a navíc budou vytlačovány i z trhu s elektřinou. To bude znamenat, že se některé soustavy začnou živelně rozpadat a může to skončit všelijak. Bohužel, vůle předejít tomuto scénáři nebyla ani na Energetickém regulačním úřadu, který to bude následně “hasit” v první linii. A přestože měla všechny podmínky pro zohlednění nárůstu ceny povolenky v podpoře výroby elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, tak to Rada ERÚ neudělala.

Ale všechny teplárny nemají stejné podmínky?

Paradoxně jsou často v lepší situaci malé teplárny na uhlí. Jednak mohou využít biomasu, která pro velké teplárny zdaleka nestačí a za druhé mohou snížit instalovaný výkon svých kotlů tak, aby ze systému emisního obchodování úplně vypadly. To se už děje poměrně masivně, řada menších tepláren již ze systému vystoupila a další to mají v plánu příští rok.

Což velké teplárny nemohou…

Velké teplárny ze systému emisního obchodování vystoupit dost dobře nemohou a jsou v pasti ze dvou důvodů. Na rozdíl od menších tepláren musely masivně investovat pro splnění přísných limitů emisí prachu, oxidů dusíku a síry, které začnou platit příští rok, zatímco menší teplárny mají delší přechodné období. Tyto modernizační investice byly naplánované a „zasmluvněné“ dávno před tím, než došlo k dramatickému růstu ceny povolenky. Dnes jsou to utopené náklady, které nelze vzít zpět. Kotle jsou zmodernizované, mají velmi nízké emise, ale jsou pořád na uhlí a tedy mají vysoké emise oxidu uhličitého a vysoké náklady na povolenky. Současně je pro velké teplárny daleko složitější najít ekonomicky přijatelný substitut uhlí, který by byl k dispozici v odpovídajícím měřítku. Prakticky jediným takovým substitutem je komunální odpad. Teoreticky ho máme značné množství, které končí na skládkách, ale musíme počítat s tvrdou bitvou se skládkovou lobby, která se svých zisků ze skládek nebude chtít vzdát. Zemní plyn je pro velké teplárny určitě dobrý doplněk, ale postavit jejich provoz čistě na tomto relativně drahém palivu ekonomika prostě neumožňuje.

Je reálné, že se kvůli rostoucím nákladům české teplárenské soustavy rozpadnou?

Teplárenství není jedna soustava, je to řada samostatných systémů, které mají různé podmínky, využívají různá paliva a celkově se nachází ve velmi odlišné situaci. Jak jsem říkal, již dnešní cena povolenky tlačí některé soustavy využívající uhlí na hranu ekonomického přežití. Pokud by cena povolenek dále rostla, je zcela reálné, že některé soustavy přestanou být životaschopné. To už jsme také probrali.

Ale druhá věc je, co bude potom. Ukazuje se, že decentralizace nemusí být zdaleka tak jednoduchá, jak se může zdát. Přestože je zemní plyn u nás dostupný ve všech městech nad 5000 obyvatel, nemusí být kapacita plynárenských sítí v daném místě dostatečná.

Co by případný konec teplárenství znamenal pro Českou republiku?

Rozpad teplárenských soustav by měl pro Českou republiku řadu důsledků, které je dnes v celé šíři obtížené dohlédnout. Emise znečišťujících látek by se přesunuly do těsné blízkosti obytných prostorů, zmizely by možnosti využívat paliva a energie, které v lokálních topeništích využít nejde, zmizela by velká část výroby elektřiny a také většina poskytovatelů podpůrných služeb pro stabilizaci elektrizační soustavy, kterými jsou právě teplárny. Do velkých problému by se dostaly i některé části distribučních soustav v elektroenergetice, které spoléhají na lokální zdroje elektřiny. Teplárenství je pro ČR velkou výhodou a ničit ho je holý nesmysl. Zvlášť v době, kdy země jako Francie nebo Nizozemí, které teplárenství historicky příliš nepřály, objevují jeho význam a snaží se budovat nové soustavy zásobování teplem hlavně ve větších městech.

Čili, ať to zazní jasně, existence teplárenské soustavy je pro ovzduší lepší, než když bude mít každý vchod, nebo každý blok svoji kotelnu či výtopnu?

Jakýkoliv spalovací proces bude vždy vytvářet nějaké emise. Jeden komín je vždycky snazší regulovat a kontrolovat než tisíce komínů v bytových domech a významnou roli hraje i emisní výška. Je rozdíl, jestli emise odchází ze stometrového komína nebo si lidé kouří přímo pod okno.

Jak je vůbec možné, že pro teplárny platí prakticky stejné podmínky jako pro elektrárny, ale emise lokálních výtopen jsou stranou zájmu ochránců klimatu?

To je jednoduché. V případě elektráren a tepláren sahá domácnostem do kapes jejich provozovatel. Lidé nevědí, že v ceně tepla platí nějaké povolenky. Stát získává díky této skryté dani spoustu peněz a lidé nadávají na výrobce elektřiny a tepla, protože tu daň na svých účtech vůbec nevidí. To je přece geniální. V případě zdanění lokálních výtopen by občan-volič tu daň na svém účtu viděl a to samozřejmě není populární.

Může se ještě podařit situaci s povolenkami nějak zvrátit ve prospěch tepláren? Je šance, že by europoslanci ze západních zemí pochopili výhody tepláren, které prý západ Evropy moc nezná?

Není pravda, že západ nezná teplárny. Třeba v Německu mají teplárny všechna velká města – Berlín, Mnichov, Hamburk, Frankfurt a tak dále. Délka teplárenských soustav tam v roce 2017 byla 26 400 kilometrů. V Rakousku se velkou teplárenskou soustavou pyšní Vídeň nebo Linec, o Skandinávii nemluvě. Málokdo ví, že velké teplárenské soustavy jsou i v severní Itálii, třeba v Miláně. Ohledně povolenek jsem mírný optimista. Ne v tom, že by se podařilo teplárny ze systému emisního obchodování nějak vyjmout, ale že se podaří srovnat podmínky s lokálním vytápěním. Současný rozsah systému emisního obchodování, který pokrývá jen přibližně 40 procent emisí skleníkových plynů v EU, nemůže stačit pro dekarbonizaci, kterou chce EU do roku 2030 dosáhnout. Diskutuje se o zavedení uhlíkové daně na lokální vytápění na úrovni EU, případně o rozšíření systému emisního obchodování, aby pokrýval i dodávky fosilních paliv do malých kotlů. Ve skutečnosti by to technicky nebyl velký problém, samozřejmě by si povolenky nekupovaly přímo domácnosti nebo malospotřebitelé energií, ale jejich dodavatelé paliv.

Lokální topeniště jsou v tuzemsku největším znečišťovatelem ovzduší. Tlak na to, aby domácnosti přestaly topit uhlím, se zvolna zvyšuje. Nabízí se jim dřevo, pelety, nebo plyn, což jsou samozřejmě také emisní zdroje. Plyn už se proto do hledáčku aktivistů na Západě dostal. Co je pro tyhle lidi perspektivní způsob vytápění? Ostatně, co je bezemisní, perspektivní, reálný a bezpečný způsob vytápění pro všechny lidi v Česku?

Pro nízkoemisní vytápění měst je velmi perspektivní právě dálkové vytápění. Jeho klíčovou výhodou je, že umí využít širokou škálu nízkoemisních zdrojů, včetně geotermální energie, jaderné energie nebo odpadního tepla. Třeba v Helsinkách se využívá pro vytápění teplo z odpadní vody, v Londýně zase chtějí využívat teplo z metra. Na venkově by měla být v budoucnu hlavním zdrojem pro vytápění tepelná čerpadla. Hovoří se také o roli dekarbonizovaných plynů – biometan, vodík a dalších možnostech. Osobně se ale domnívám, že by měly být využity hlavně v průmyslu, který bude velmi obtížné převést na jiné obnovitelné zdroje energie. Ale jde zatím spíše o vize, transformace energetiky směrem od fosilních zdrojů bude nesmírně náročná. Zatím to spíš vypadá tak, že se uhlí nahradí zemním plynem a pak se zjistí, že dál to bude těžké.

Mohlo by vás zajímat:
TOP 10 největších uhelných dolů
TOP 10 navždy bohatých
Největší bagr na světě udělal kariéru ve filmu