Doba čtení:3 m, 30 s
Kdyby vyšli horníci do ulic za komunismu, byl by to výstřel z Aurory. Vždyť právě oni jako stav patřili k oporám režimu a ten jim vycházel vstříc. Teď už jsou jiné poměry, přesto se horníci na pomoc režimu spoléhají stále. Proto dnes budou demonstrovat před ministerstvem průmyslu – nikoliv třeba za lepší kolektivní smlouvy, ale za zrušení limitů těžby hnědého uhlí, píše komentátor Lidových novin (LN) Zbyněk Petráček.
Z hlediska dělnických tradic je to podle něj zvláštní protest. Na jedné lodi stojí zaměstnavatelé (firma Severní energetická, jež demonstrantům proplatí i ušlou mzdu) i odbory. Ty by přece měly zaměstnavatelům „jít po krku“, tvrdě na ně tlačit za zvyšování mezd i zlepšení pracovních podmínek. Jsou-li teď s nimi na jedné lodi, už to napovídá, že žádný výstřel z Aurory se konat nebude. Je to prostě výstřel na limity těžby severočeského hnědého uhlí.
Nezaměstnaní vs. Nezaměstnaní. Na nynější debatě o prolomení limitů těžby zaráží jedna věc. Mluví se o pracovních místech i zájmech místních občanů. Ale zůstává stranou zájem státu a jeho koncepce energetiky. Jak napsalo Právo: „Kvůli těžebním limitům přerušila vláda před Vánoci i projednávání Státní energetické koncepce, která má určit směr, jakým se česká energetika vydá v nadcházejících desetiletích.“
Je-li tomu tak, pak je to podle Petráčka systémově špatně. Vždyť právě energetická koncepce státu má ovlivňovat limity těžby. Ale takhle to vypadá, že naopak handrkování o limity těžby ovlivňuje koncepci státu. Systémový přístup tu vůbec dostává na frak. Za uchování limitů se staví zelení i hnutí ANO (vždyť z biopaliv profituje Agrofert), na okamžitém zrušení limitů se shodnou SPOZ i Svobodní.
Limity těžby nás provázejí už skoro čtvrtstoletí. Byly přijaty usnesením Pithartovy vlády v říjnu 1991, týkaly se řady hnědouhelných dolů (některé z nich mezitím už dotěžily) a v jádru se dodržují dodnes. Ale toto jádro bývá cyklicky nahlodáváno. Jako právě teď, podotýká komentátor.
Ve věci národního zájmu Suma sumárum, z pohledu zaměstnanosti se v Praze demonstruje za to, zda má na severu Čech přijít o práci tisíc lidí (při zachování limitů), nebo pět tisíc lidí (při zrušení limitů). Zopakujme, že je to legitimní zájem. Ale právě tak legitimní otázka je, kam se vytratil zájem státu. Výraz národní zájem má špatný zvuk – jako by ztělesňoval překonanou éru nacionalismů. Ale právě debata o severočeském uhlí je šancí, jak národní zájem rehabilitovat i akcentovat.
Můžeme říci provokativně, že hnědé uhlí není posvátnou krávou. Že při stanovení limitů jeho těžby v roce 1991 nikdo netušil, co nastane za 25, 50, 100 let. Prostě že navzdory limitům může nastat situace, kdy jeho těžba bude v národním zájmu. Ale těžko seženeme důkazy pro názor, že taková situace nastává už teď.
Ano, svět se ocitá ve vírech, jaké si v roce 1991 nikdo nedokázal představit. Čína míří k postavení supervelmoci a její energetický apetit roste. Arabský svět je v jedné velké turbulenci. Rusko už zahájilo revanš za rok 1989 a Západ reaguje sankcemi. Ale přes to vše nikdo nevyhlašuje embargo na ropu, plyn či uhlí. Kdyby takové embargo bylo na spadnutí, mělo by smysl nakousnout limity těžby severočeského uhlí už teď, ale to je jen kdyby.
Je-li tu nějaká aktuální nejistota, tak spíše z německé energetické revoluce. Ta sází na obnovitelné zdroje, ale ještě zdaleka není usazená natolik, aby nepotřebovala uhelné elektrárny – právě naopak. Svého času to v rozhovoru pro LN shrnul vyslanec pro energetickou bezpečnost Bartuška: „Kdyby se dnes prolomily limity těžby uhlí, garantuju, že do několika let vyrostou v severních Čechách série elektráren, které budou to uhlí těžit a elektřinu vyvážet do Německa. A nám tady zůstanou vytěžené severní Čechy, smrad a pár pěkných vil okolo Prahy.“
Podobně uvažuje i dnešní ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO): ani on nepokládá limity za posvátnou krávu, ale i on tuší čertovinu. Proto žádá, „aby bylo v surovinové politice úplně zřetelně řečeno, na co uhlí za limity půjde“. „Toto je jádro věci. A toto má být i jádrem debaty o limitech těžby, ne zájmy jedné těžařské firmy a tisícovky jejích horníků, jakkoliv jsou legitimní. Hnědé uhlí je cenná surovina. Může se po čertech hodit v kritických situacích, jaké dnes ani nedohlédneme, v situacích, které se skutečně dotknou našeho národního zájmu. Ale takovou situací rozhodně není zájem jedné firmy a jejích horníků,“ končí svůj komentář Petráček.