Doba čtení:2 m, 12 s
Ústup od uhlí nebude otázka politická, ale především ekonomická. Uhelné elektrárny se do červených čísel můžou propadnout už za pár let. Na diskuzi pořádané think-tankem Institut pro politiku a společnost se na tom shodl majitel skupiny Sev.en Pavel Tykač s hlavním ekonomem skupiny ČEZ Pavlem Řežábkem.
„Nám například vůbec nevychází ekonomika (pro uhelné elektrárny, pozn. red.) už na rok 2026 a myslím, že uhelné elektrárny ČEZu na tom budou podobně. V ten moment vláda bude stát před obrovským problémem, jak k nám dostat nějaké peníze jakoukoliv formou, protože my provoz dotovat pochopitelně nebudeme. A buď politici najdou nějaký způsob, jak tyto uhelné elektrárny udržet v chodu, anebo je zavřeme. A v tu chvíli v Česku nastanou desítky až stovky hodin, kdy nebudou stačit ani ty ‚dráty‘ z okolních zemí a elektřina zkrátka nebude,“ citoval server Info.cz Pavla Tykače.
I Řežábek se, podobně jako Tykač, kloní k názoru, že ústup od uhlí nebudou diktovat české politické deklarace, ale surová ekonomická realita. „Zatím zde ty uhelky stále jedou – dlouho však nepojedou. Včera cena elektřiny na burze zavírala na přibližně 112 eurech za MWh, cena emisní povolenky v tu dobu byla zhruba 100 eur. Uhelné elektrárně, která běžně potřebuje na jednu vyrobenou MWh jednu povolenku, tak zbylo 11 eur. To je ale málo, elektrárna potřebuje jen na pokrytí svých fixních nákladů přibližně 30 eur na jednu MWh,“ uvedl.
Proč nás vláda nehájí?
V diskusi expertů na energetiku se ukázalo, že vláda, pokud bude chtít výrobu z uhlí v dalších letech zachovat, bude muset výrobce nějakým způsobem podpořit. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o takzvaných kapacitních mechanismech (kdy stát platí výrobci za připravenost dodat energii v případě potřeby do sítě), respektive o rozdílových kontraktech (garance pevné ceny pro výkup elektřiny).
Česko však zatím nemá aktualizovanou Státní energetickou koncepci a stát zatím v energetice spíše tápe. Jak přitom vymodeloval ČEPS ve své poslední analýze zdrojové přiměřenosti, Česko se v nadcházejících letech stane z čistého exportéra elektrické energie čistým importérem. A pokud se země vydá cestou progresivního, či dokonce dekarbonizačního scénáře – tedy bude více „tlačit na pilu“ – bude chybět více energie, než budeme vůbec schopni potenciálně importovat.
„Co se týče energetické soběstačnosti, je zřejmé, že dává smysl, abychom byli schopni zajistit výrobu z domácích zdrojů. Ovšem co zde do roku 2030, kdy uhelné elektrárny začnou být pod obrovským ekonomickým tlakem, může reálně vzniknout? Maximálně plynové elektrárny, fotovoltaiky a větrné elektrárny,“ vypočítal omezené možnosti Řežábek.