Doba čtení:1 m, 34 s
Minulý týden vydala ČTK text s titulkem „Ekologové: Dokumenty k dekarbonizaci musí víc cílit na obnovitelnou energii“. Titulek napovídá, že snižování emisí CO2 je pro řadu lidí i organizací jen záminkou pro prosazování úplně jiných cílů.
Ve strategických dokumentech ministerstva životního prostředí (MŽP) a ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) pro dekarbonizaci české ekonomiky chybí podle ekologických organizací rychlejší přechod na obnovitelné zdroje energie (OZE). Úřady se v nich spoléhají na výstavbu jaderných elektráren, u níž hrozí, že dosavadní závislost na fosilních palivech vystřídá závislost na uranu. Ekologické organizace to uvedly v tiskové zprávě.
Čínská konkurence ničí evropský solární průmysl
Při čtení těchto slov se nelze nepodívat na srovnání emisí „jaderné“ Francie a „obnovitelného Německa. Francouzi z něj vycházejí několikanásobně lépe. Důvod je jasný. Obnovitelné zdroje zkrátka vyrábějí pouze tehdy, když počasí dovolí. Musejí být proto vykrývány stabilními zdroji, v německém případě jde po vypnutí posledních jaderných elektráren zejména o uhelné a plynové elektrárny.
Je nepochybné, že u nás nebude situace lepší. Dokonce bude ještě horší, protože nemáme moře, v němž bychom mohli stavět větrné parky. Fotovoltaické elektrárny mají v českých podmínkách využitelnost jen zhruba tisíc hodin ročně. Zbývajících více než 7 tisíc hodin bude muset být rovněž zajištěno jinými zdroji.
Právě proto se odborníci shodují, že má být tahounem českého energetického mixu jádro. Má to smysl jak z energetického, tak i dekarbonizačního hlediska. Ekologickým organizacím to ale vadí. To je pochopitelně samo o sobě legitimní. Jádro má, stejně jako všechny jiné zdroje, rovněž svá negativa. Problém ovšem je, že pokud jde skutečně o dekarbonizaci, je jádro v českých podmínkách nejlepší volbou. Proto se vkrádá otázka, zda ekologickým organizacím jde o dekarbonizaci, nebo ji pouze využívají coby fíkový list, za nímž jsou skryty úplně jiné zájmy.