Doba čtení:2 m, 48 s
Pověstní uhlobaroni často čelí obvinění z pokrytectví. Že prý jim jde jen o zisk, nikoliv o zaměstnanost a veřejné blaho, jak deklarují. Že je ve skutečnosti nezajímá ta neustále omílaná budoucnost regionu, ale především budoucnost vlastního podnikání. A dobročinnost? Tou si jen vylepšují pověst a kupují podporu, když už mají tolik peněz.
Pomiňme skutečnost, že většina firem mimo uhelný sektor svou existenci morálně obhajovat nemusí. Vysoký zisk se jim navíc přiznává jako dobrá práce, která potvrzuje skvělou kondici ekonomiky. Pomiňme i reálná čísla svědčící o tom, že těžební společnosti reprezentují jedny z nejvýznamnějších zaměstnavatelů. A konečně pomiňme i fakt, že zrovna uhlobaroni jsou dlouhodobě jedněmi z nejštědřejších, pokud jde o sponzoring a dobročinnost.
Čtěte také:
S ekoterorismem Německo nebojuje
Jak je důležité míti uhlí
Pokud si toto všechno vyndáme z hlavy, můžeme jistě mluvit o pokrytectví uhlobaronů. Jak však potom nazvat to, co vloni předváděli ostatní aktéři „hry o těžební limity“?
Co třeba jistý starosta, který pod heslem „peníze nesmrdí“ využíval desítky milionů z těžby a zároveň odmítal jakýkoliv dialog s těžaři a pomlouval je, kudy chodil? Nebo jistý polostátní podnik, který inzeroval pokračování těžby bez bourání vesnic, aniž by dodal, čemu za to vděčí (tomu, že už má v Libkovicích dávno „zbouráno“)? A co jistá vláda, která navzdory podrobným analýzám tvrdila, že Česko se bez nejkvalitnějšího hnědého uhlí v Evropě obejde a že energii zabezpečí z jádra, do něhož se tolik bojí investovat?
Nemá cenu přít se o to, čí pokrytectví je horší.
Ať už si o uhlobaronech, starostovi, polostátním podniku a vládě myslíme cokoliv, jedno jim všem musíme přiznat: že na svých bedrech nesou určitou odpovědnost a ta do značné míry vysvětluje jejich chování.
Pak je tu ale ještě skupina, která v pokrytectví vyniká nad všemi ostatními, a přitom žádnou odpovědnost nenese. Její členové rádi vykládají tu o emisích (které si pravidelně pletou s imisemi), tu o křečcích v trase dálnice, tu o sociálním fondu pro propuštěné horníky. Ale za nic z toho se nikdy nemuseli osobně zaručit. Nic nemuseli vzít na svá bedra.
To už není pokrytectví. To je Pokrytectví 2.0.
Pamatujete na aféru Arctic Sunrise? Loď Greenpeace plula k Aljašce bez povinného plánu i potvrzení o finanční odpovědnosti v případě havárie. Když úřady upozornily na pochybení, posádka slíbila, že do vyřešení záležitosti zakotví v Ketchikanu. Místo toho však Arctic Sunrise ještě týž den tajně opustila přístav a vplula do ekologicky citlivé oblasti během vrcholícího tahu lososů. Aktivisté následně prohlásili, že se necítí vinni, protože prý šlo jen o „administrativní chybu“, a rozhodnutí o vyplutí svedli na „komunikační problémy“. Jinými slovy, jak trefně poznamenal Wall Street Journal, zvolili obranu ve stylu průmyslových korporací: mlžení. Korunu všemu nasadil právník Greenpeace, který si stěžoval na stále složitější předpisy o ochraně životního prostředí.
Stát reguluje kde co, zvláště v posledních letech. Budiž. Možná je už ale na čase, aby si už konečně došlápl i na Pokrytce 2.0 a zatížil je náležitou odpovědností. Stačilo by málo – třeba jen vysoká kauce za každý vstup do správního řízení, která by byla nevratná, pokud by se neprokázala jeho důvodnost. Pravda, nejspíš by to vedlo rovněž k pádu jednoho tradičního českého oboru a ztrátě dlouholetého know-how, které se vyvíjelo souběžně se „zelenou“ legislativou. To by ale drtivé většině z nás rozhodně nevadilo.
Mohlo by vás zajímat:
Němci krvavě platí za energetickou revoluci
Německý vicekancléř varuje před opuštěním uhlí
Německá Energiewende ohrožuje chudé