Spuštění uhelné elektrárny v Hamburku, jejíž výstavba byla zahájena v roce 2007, je pro německou energetickou revoluci do značné míry vítaným záchranným lanem, protože jejích 1640 megawattů bude nepochybně významným stabilizujícím prvkem ve chvílích, kdy větrné a solární zdroje kvůli bezvětří, tmě nebo zatažené obloze vyrábějí podstatně méně proudu, než je právě potřeba. V deníku Právo to napsal Václav Havlíček, vedoucí reaktorového bloku jaderné elektrárny Temelín a prezident sdružení Jihočeští taťkové.

„Už jsme si zvykli, že z Německa přicházejí o energetické revoluci rozporuplné zprávy. V týdnu, kdy představitelé států celého světa začali v peruánské Limě připravovat novou dohodu o ochraně klimatu, která v roce 2015 naváže na Kjótský protokol, oznámil německý energetický gigant E.ON změnu kurzu směrem k obnovitelným zdrojům energie,“ uvedl Havlíček.

Ve stejném týdnu ale z Německa přichází zpráva, že v Hamburku zahajuje provoz jedna z největších uhelných elektráren v Evropě. Zatímco se politici, ekonomové a ochránci životního prostředí v Limě dohadují, zda a v jaké míře dokáže svět snížit produkci oxidu uhličitého, Německo uvádí do provozu jeho gigantický zdroj.

Na první pohled to podle Havlíčka vypadá na přiznání neudržitelnosti dosavadní zastaralé hospodářské politiky a vítězství politiky „Energiewende“, jejímž zatím jediným viditelným výsledkem je v Německu odstavování jaderných elektráren.

Podrobnější pohled ale ukazuje, že skutečná energetická revoluce se bez tradičních energetických zdrojů ještě dlouho neobejde. Nabízí se otázka, jaký smysl má odstavovat spolehlivé, bezpečně provozované a bezemisní jaderné elektrárny před uplynutím jejich životnosti a místo nich spouštět nové velké zdroje skleníkových plynů. Ale to už je asi spíš otázka ideologie než zdravého rozumu, konstatuje Havlíček.