S ukládáním CO2 Evropa zaostává

Celosvětová kapacita úložišť CO2 je obrovská, ale technologie se vyvíjí pomaleji, než by měla. Foto: imagio.cz

Evropská unie zavádí stále nová a nová opatření k omezení emisí CO2. Bohužel ale zaspala ve vývoji technologií na jeho ukládání popř. dalšího využití. V rozhovoru pro Lidové noviny to řekl Vít Hladík z České geologické služby.

Z devatenácti již provozovaných úložišť je jich nejvíc v USA a Kanadě. Jedno, zatím poměrně malé, je také v Číně. Dvě v Evropě, obě v Norsku, a pak v Brazílii, Spojených arabských emirátech, Saúdské Arábii, nedávno ho spustili v Austrálii. Spousta dalších zařízení je v různé fázi příprav. Evropa ale zaostává. Přitom když jsme s tím v roce 2003 začínali, byl starý kontinent na špici – věda i výzkum. Dle plánu jsme už měli mít deset až dvanáct velkých zařízení v provozu. Nic z toho se nestalo,“ vysvětlil Hladík, podle nějž se projekty měly financovat z prodeje emisních povolenek. Jenže během přípravy programu cena jedné povolenky spadla pod tři eura za tunu a peněz bylo najednou strašně málo. „Státy, jejichž podpora byla potřeba, se zalekly, a nikdo na to nechtěl dát peníze. Politická podpora a tlak ze strany průmyslu nebyly dostatečně velké,“ vysvětlil Hladík.

Čtěte také:
Kolik Česko produkuje CO2?
Experti: Uhlí nelze nahrazovat biomasou

Díky Pařížské dohodě se zvýšil tlak na redukci emisí, což zájem o ukládání CO2 pod zem opět zvedlo. „Ale kontext je teď nový. Dřív se o tom mluvilo v souvislosti s výrobou elektřiny, s elektrárnami, zejména pak s těmi na uhlí. To je dnes – alespoň na starém kontinentě – passé; elektrárny jsou většinou staré a v dohledné době se zavřou. Ne tak ve světě; v Asii je mají relativně nové a nikdo je hned tak zavírat nebude. Evropa se teď koncentruje na průmyslové procesy, například na výrobu oceli, železa, cementu či na chemickou výrobu třeba amoniaku a vodíku. To vše produkuje CO2 ve velkém, ale zároveň neexistuje alternativní řešení. Záměr je tedy především dekarbonizovat průmysl a hledá se řešení pro celou průmyslovou oblast,“ vysvětlil Vít Hladík.

Podle něj je pro úspěch vývoje technologií ukládání CO2 důležitá intenzita státní podpory. A záleží i na cenách emisních povolenek. „Cena povolenky se musí protnout s křivkou klesajících jednotkových nákladů na tunu zachyceného a uloženého CO2, teprve pak bude „byznys case“,“ popsal Hladík.

V Česku prý zatím nejde o technologii, jež by měla prioritu. „Pracuje se na tom zhruba patnáct let. Začali jsme mapováním úložného potenciálu, zhodnotili jsme geologii, vytipovali vhodné oblasti a posuzovali tamní struktury. Teď se snažíme o přípravu pilotního úložiště, s tím jsme začali v projektu, který skončil před dvěma lety a byl financován z Norských fondů. Máme za sebou první etapu. Teď čekáme na nové kolo Norských fondů s nadějí, že budeme moci pokračovat,“ uvedl Hladík

Je to technologie, která může pomoci, a troufám si říct, že dokonce musí. Celosvětová kapacita úložišť CO2 je obrovská, ale technologie se vyvíjí pomaleji, než by měla. Má-li mít takové úložiště nějaký význam z hlediska klimatu, pak musí mít kapacitu v milionech tun. Pomalý rozvoj technologie je příčinou, že se její podíl ve scénářích snižování emisí nezvyšuje,“ uzavřel Hladík.

Mohlo by vás zajímat:
Elektrotahač má spotřebu jako malé město
VIDEO: Sci-fi bagr z Jižní Koreje
Služební auto obra Koloděje