Doba čtení:2 m, 55 s
Plány na rozšíření polského uhelného dolu Turów budí už řadu měsíců pořádné vášně. Česko nedávno podalo žalobu k Soudnímu dvoru EU kvůli porušení unijního práva ze strany polských úřadů. Odbory polské firmy PGE reagovaly stížností k Evropské komisi. Spor je ale hlubší, než na první pohled vypadá.
Česká strana dlouhodobě kritizuje, že rozšíření dolu až do těsné blízkosti hranic bude mít negativní dopady na životní prostředí i v České republice. Obyvatelé obcí z českého příhraničí se obávají ztráty pitné vody, ale také hluku a prachu nebo propadů půdy. Ovšem nemohli se zúčastnit ani povolovacího řízení rozšiřování dolu, ani soudního přezkumu tohoto rozhodnutí. Polsko české straně také navzdory řadě jednání a urgencí neposkytlo potřebné dokumenty týkajících se těžby a nezohlednilo posouzení vlivů na životní prostředí. Proto přišla žaloba.
Čtěte také:
Polsko schválilo energetickou strategii
Ruské jádro je nebezpečné, ruský plyn nevadí?
Reakce odborů polské těžební společnosti je velmi ostrá. Podle odborářů česká vláda svými aktivitami porušuje evropskou legislativu a lidská práva. Jednání české vlády označují polští odboráři za „hanebné“.
Pokud se na celý spor pokusíme podívat s odstupem, zjistíme, že je do značné míry symbolický. Nejlépe ho asi vystihuje přísloví o tom, že sytý hladovému nevěří. Potvrzuje se totiž, že lidé prakticky vždy upřednostní zajištění svých životních potřeb před ekologií. Tisícům Poláků jde zkrátka o stabilní práci, bojí se, že o ni přijdou, a proto se zlobí na nás Čechy, že je o ni chceme připravit.
Češi naopak bojují za svou vodu, za svůj čistý vzduch, za život bez nadbytečného hluku. Máme na to nepochybně právo. Není fér, aby polská firma svým byznysem poškozovala naši kvalitu života. Polští horníci za to ale nemůžou, ti se zkrátka bojí o svou práci a to aby dokázali zajistit své rodiny.
Úplně stejně, pouze ještě v mnohem dramatičtějším měřítku, na to nahlížejí lidé v rozvojovém světě. Chtějí mít elektřinu, chtějí mít práci, chtějí konečně mít nějaké peníze a žít o něco lepší život. To je jejich jednoznačná priorita. Ekologie je na žebříčku důležitosti až někde daleko vzadu, pokud tam vůbec je. Není to správné, ale je to pochopitelné.
Na ekologii dbají prakticky výhradně bohaté regiony. V principu je to pochopitelně správné. Mnohem diskutabilnější je ale způsob, jakým to dělají. Když se na to podíváme na příkladu Evropské unie, tak vidíme stále se zpřísňující emisní limity, Green Deal, který má stát v přepočtu 7 bilionů (7 000 000 000 000) korun každý rok, neustálé zdražování elektřiny i dalšího zboží či služeb. Výsledkem je zhoršující se konkurenceschopnost evropských firem, kterou se bude Evropská unie zřejmě snažit kompenzovat kontroverzním uhlíkovým clem, před nímž ale důrazně varují odborníci.
Bez zavedení uhlíkového cla či obdobného nástroje ale začnou firmy přesouvat svou výrobu do regionů, kde nebudou „zelené“ náklady tak vysoké a zároveň budou produkty evropských firem kvůli ceně prohrávat s mimoevropskými konkurenty. To v důsledku povede ke zhoršení životní úrovně obyvatel Evropské unie, snížení jejich příjmů a zvýšení nezaměstnanosti. S nižší životní úrovní se následně bude propadat i ekologie na žebříčku priorit.
Je to tak trochu začarovaný kruh. Dostat se z něj ven nebude nic jednoduchého. Začít bychom měli tím, že coby sytí uvěříme nejen hladovým, ale i těm, kteří se hladu bojí. A stejně tak bychom si měli uvědomit, že problém s globální změnou klimatu je zkrátka nutné řešit globálně, jakkoli to bude složité. Tím, že sami zchudneme, nepomůžeme klimatu nijak.