Doba čtení:5 m, 50 s
Rozšíření povrchového hnědouhelného dolu Turów je předmětem sporu mezi Polskem a Českou republikou. Češi se bojí o podzemní vodu, Poláci zase o pracovní místa. Proti uzavření dolu protestují nejen obyvatelé a zaměstnanci, ale také politici.
Ministr práce Jaroslaw Gowin například předpověděl ztrátu „desítek tisíc pracovních míst“, pokud Česká republika dosáhne svého. V sázce je totiž mnoho peněz, energetická bezpečnost a příjmy polských rodin. Rozhněvané protesty jsou předzvěstí toho, co by se v příštích letech mohlo stát v jiných částech země – a na mnoha dalších místech Evropy. V prosinci se totiž všech 27 členských států EU rozhodlo, že do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů o 55 % ve srovnání s rokem 1990, napsal server msn.com.
Čtěte také:
Rakousko a Německo jsou laboratoře ekoprůšvihu
Němci směřují k energetické závislosti
Před čtrnácti dny Ursula von der Leyenová předložila návrhy, jak by to mělo fungovat a kdo by to měl platit. Plán nazvaný „Fit for 55“ počítá mimo jiné se zákazem spalovacích motorů nebo se zpřísněním pravidel pro letecké společnosti. Do nového systému obchodování s emisemi má být v budoucnu zahrnut benzín a energie na vytápění. To by způsobilo, že ceny by v nadcházejících letech neustále rostly. Tento krok prosazuje Německo, aby kladl větší nároky na státy jižní a východní Evropy, které v ochraně klimatu zaostávají.
Dotčené vlády ve střední a východní Evropě se však obávají energetické chudoby, sociálního napětí a protestů. Varovným příkladem jsou demonstrace žlutých vest ve Francii, které se konaly před dobrými dvěma lety. Měsíce trvající a někdy násilné protesty byly namířeny proti přechodu Francie na novou energetiku a vyšším cenám pohonných hmot. Nakonec přiměli prezidenta Emmanuela Macrona, aby zvýšení cen benzinu stáhl. Důvodem byla skutečnost, že střední a nižší vrstvy ve francouzských provinciích by si s ekologickou daní již jednoduše nemohly dovolit cestovat do práce.
Ve východní Evropě se lidé obávají mnohem horších věcí. Například Polsko musí radikálně restrukturalizovat své hospodářství, pokud chce dosáhnout cílů Unie v oblasti klimatu. Je to uhelná země Evropy – více než 70 procent energie pochází z této suroviny. Uhlí se těží především na jihu země a velké elektrárny zásobují průmysl a domácnosti v zemi levnou elektřinou. Mnoho lidí vytápí své domy uhlím. V neposlední řadě v tomto odvětví pracují desítky tisíc lidí. V příštích několika letech však bude řada elektráren v zemi odstavena ze sítě. Polsko chce do roku 2040 snížit podíl uhlí ve svém energetickém mixu z více než 70 procent na jedenáct procent. Je to ambiciózní cíl. Panují velké obavy o sociální smír.
Polská vláda nyní čelí dvojí výzvě: musí transformovat energetický průmysl rychleji a radikálněji než ostatní členové EU. Současně s sebou musí vzít i své příznivce, z nichž někteří ji volili v naději, že právě to neudělá.
Vláda nespoléhá pouze na obnovitelné zdroje energie: rozšiřuje také síť zemního plynu, chce příští rok zprovoznit polsko-norský plynovod „Baltic Pipe“ a vstupuje do odvětví jaderné energetiky. Od roku 2033 mají být k síti připojeny nejméně dvě jaderné elektrárny se šesti reaktory. Objem investic činí 30 miliard eur. V sousedním Německu se tento druh klimatické politiky pravděpodobně nesetká s velkým pochopením.
Čtěte také:
Němci budou muset dovážet elektřinu z Francie
Klimatické šílenství emise nesníží
Členské státy EU se již léta přou o to, zda a do jaké míry má být plynová a jaderná energie součástí arzenálu v boji proti změně klimatu. Například pro Francii je levnější jaderná energie její součástí – zejména proto, že se Emmanuel Macron poučil z protestů žlutých vest: Nesmí Francouzům vnucovat přílišnou ochranu klimatu.
Jeho zkušenosti ukazují, že ochrana klimatu se může stát zásadní zkouškou i pro bohaté státy EU. Po několikaměsíční debatě schválil francouzský parlament 20. července nový „zákon o klimatu a odolnosti“. Jejím cílem je zajistit, aby Francie „směřovala“ ke snížení emisí CO2 o 40 % do roku 2030, jak opatrně uvedla ministryně životního prostředí Barbara Pompiliová.
Francie se tak do jisté míry stává evropským průkopníkem. Například vnitrostátní lety budou brzy zakázány, pokud bude možné se do cílové destinace dostat za dvě a půl hodiny vlakem. Zpřísní se předpisy pro tepelnou izolaci bytů a brzy bude zakázána reklama na fosilní paliva nebo vozy SUV.
Zákon však neobsahuje tvrdé škrty, za což je ochránci klimatu kritizován. Například požadavek na omezení rychlosti na dálnicích na 110 kilometrů v hodině byl okamžitě pohřben.
Evropská komise neúnavně zdůrazňuje, že náklady na restrukturalizaci hospodářství EU musí být spravedlivě rozděleny a že nejchudší by na ni neměly doplácet nepřiměřeně. Komise chce také vytvořit nový fond ve výši 72 miliard eur, z něhož by měly plynout peníze na energetickou pomoc nejchudším. Fond v hodnotě 17,5 miliardy eur, o jehož vytvoření již bylo rozhodnuto, má rovněž podpořit zvláště postižené regiony, jako je jih Polska nebo uhelné regiony v Severním Porýní-Vestfálsku.
Čtěte také:
Závislost na dodavateli plynu je horší než u jádra
Větrníky mají smysl na pětině území
V hlavních městech jednotlivých států nicméně panují obavy, že ambiciózní klimatická politika by mohla vyvolat sociální nepokoje. Například italská vláda se obává růstu cen elektřiny. Klimatický balíček EU vyžaduje, aby státy EU zcela zrušily dotace na fosilní paliva. Na tuto položku v italském rozpočtu v současnosti připadá 35,7 miliardy eur – z toho 12,5 miliardy rodinám a více než 23 miliard podnikům. Pokud by byly odstraněny, nálada by se mohla rychle obrátit proti ochraně klimatu.
Předzvěst toho, jak moc se vláda obává protestů občanů kvůli rostoucím cenám energií, se objevila na začátku července: oživení ekonomiky po krizi Corona a zvýšení cen emisních povolenek CO2 způsobilo, že ceny elektřiny v Itálii prudce vzrostly. V důsledku toho by účty za elektřinu vzrostly o 20 %, kdyby vláda na poslední chvíli nezatáhla za záchrannou brzdu.
Dokonce i ministr pro ekologické změny Roberto Cingolani následně v italském parlamentu varoval před balíčkem EU na ochranu klimatu: „Ceny CO2 by se v důsledku toho mohly zvýšit o trojciferné číslo, což by mělo dopad na konkurenceschopnost evropského systému i na sociální spravedlnost a situaci na trhu práce.“ Důvodem je skutečnost, že mnoho malých a středních podniků, které jsou páteří italské ekonomiky, bude mít pravděpodobně problémy s úhradou rychle rostoucích nákladů na energie.
Cesta k zelenější Itálii by tak mohla skončit politickou krizí, vždyť protiunijní populisté stále patří mezi strany s nejsilnější voličskou podporou. Je pravda, že obě pravicové strany Lega a Fratelli d’Italia dočasně zastavily své protibruselské polemiky kvůli miliardám plynoucím do Říma z fondu EU „příští generace“. Pokud jim však klimatická politika poskytne nové argumenty, vděčně je použijí.
Vnitrostátní spory jsou také předzvěstí nadcházejícího boje na úrovni EU. Plány totiž ještě musí schválit Evropský parlament a členské státy, které se budou snažit prosadit své představy v příštích dvou až třech letech. „Nic z toho, co jsme dnes představili, nebude snadné,“ prohlásil před pár týdny místopředseda Komise Frans Timmermans, který je odpovědný za opatření v oblasti klimatu, při prezentaci bruselských klimatických plánů. „Bude to zatraceně těžké.“ Pravděpodobně má pravdu.