Doba čtení:7 m, 37 s
„Nevím o žádném programu na vládní či unijní úrovni, který by měl vést k dlouhodobě stabilním dodávkám elektřiny v cenově přijatelné úrovni,“ konstatuje v rozhovoru předseda dozorčí rady Sokolovské uhelné Pavel Tomek.
To, co říká předseda dozorčí rady nejmenší české uhelné společnosti Sokolovská uhelná Pavel Tomek, neuslyší rádi ti, kteří bez výhrad podporují unijní Green Deal. Podle něj Česko ani EU neví, jak zajistit dostatek elektřiny za přijatelné ceny. Fotovoltaika ani vítr nejsou řešením, stejně jako dovoz elektřiny. „Máme-li spoléhat na zajištění dodávek chybějící elektřiny z Německa, pak je nutné reálně vnímat aktuální situaci, že Německo je po odstavení jaderných elektráren závislé na dodávkách elektřiny z okolních zemí,“ zdůrazňuje Tomek.
Říkáte, že fotovoltaika nahradí uhlí, ale nenahradí uhelnou elektrárnu. Hezký bonmot, ale jak mu máme rozumět?
Je to poměrně jednoduché. Fotovoltaika funguje v omezený čas, je závislá na slunečním osvitu, a z toho důvodu je její provoz obtížně predikovatelný. Bez konvenčních točivých zdrojů, jako je paroplyn či uhelné elektrárny, se tedy přenosová a distribuční soustava jednoznačně neobejde. Jediný efekt fotovoltaiky, který se postupně projevuje, spočívá v úspoře uhlí, snížení emisní zátěže, protože vyrobenou elektřinou prostřednictvím fotovoltaické elektrárny nahrazuji elektřinu, kterou bychom jinak museli vyrobit v rámci provozu konvenčních zdrojů. Tak ušetříme uhlí v dané části toho, co jsme schopni vyrobit ze sluníčka, snižujeme emisní náročnost, ale bez uhelné elektrárny, eventuálně paroplynové elektrárny, nelze zajistit plynulost a jistotu výroby a dodávek elektřiny do energetické soustavy, a tak rovnováhu přenosové a distribuční soustavy. Platí tedy, že fotovoltaiky nenahradí konvenční zdroje elektřiny, a mám za to, že s řešením tohoto problému se budeme všichni potýkat ještě poměrně dlouhá léta.
Ve své prezentaci v Sokolově na semináři o energetické budoucnosti a politické snaze co nejdřív se zbavit uhlí jste svoje vystoupení zakončil následujícími body, kterými podmiňujete transformaci energetiky: Chceme jistotu stabilních dodávek za udržitelné ceny; Chceme jistotu pro zaměstnance a jejich rodiny; Chceme jistotu návratnosti vložených prostředků do investic a oprav (energetika představuje dlouhodobé investiční prostředí); Chceme systematická řešení. Nic z toho současná vládní a unijní politika nenabízí?
V tuto chvíli opravdu nevím o žádném programu na vládní či unijní úrovni, který by měl vést k dlouhodobě stabilním dodávkám elektřiny v cenově přijatelné úrovni pro konečného spotřebitele a průmyslové podniky. Vnímáme, že jsou diskutovány záměry realizovat obchod s elektřinou na úrovni dlouhodobých kontraktů, ale v současnosti je to zatím jen diskuse. Energetika je stále odkázána na nestandardně a velmi obtížně předvídatelné tržní podmínky. Taková situace není pro nás základem rozumné investiční politiky, ať se bavíme o budování obnovitelných zdrojů energie, tak o investicích do nových točivých zdrojů nahrazujících uhelné zdroje, kterých je zapotřebí pro udržení rovnováhy energetické soustavy.
Tato nejistota vede k tomu, že se pak jako zaměstnavatel dostáváte do potíží s tím, abyste poskytoval jakékoliv garance dlouhodobého zaměstnání, je prakticky nemožné deklarovat udržitelnost pracovních pozic, což v lidech vyvolává obavu ze zásahu do rodinných rozpočtů. A my děláme všechno pro to, aby naši zaměstnanci cítili, že u nás najdou stabilní zázemí pro sebe a své rodiny. To je také důvod, proč si nemůžeme dovolit čekat na to, co nám nabídne vláda a unijní politika. Musíme se rozhodovat tady a teď, za stávajících podmínek, byť jsme si vědomi rizik s tím spojených.
Řekl jste také, že „Nechceme riskovat nedostatek elektřiny, nevyrovnanou soustavu a z toho plynoucí riziko vysokých cen Nechceme riziko závislosti na zdrojích z třetích stran.“ Z vystoupení vládních politiků i zelených aktivistů se přitom zdá, že nic takového nehrozí, pokud postavíme rychle spousty OZE. Vy tomu zřejmě nevěříte?
Je nepravděpodobné, že by jakékoliv tempo výstavby obnovitelných zdrojů včetně větrných elektráren – které navíc pro území ČR hrají marginální roli – vedlo k zajištění dostatku konstantně vyráběné elektřiny pokrývající spotřebu v tom kterém okamžiku. Navíc poslední týdny a měsíce nám ukazují, jak nedostatečně je naše země připravena z pohledu akumulace elektřiny v porovnání s plánovanou výstavbou, se schopností řídit těžko predikovatelné výkony OZE, což se odráží nejen v odpojování výroben, fotovoltaických elektráren, ale rovněž i ve značné volatilitě cen na denních trzích. Včetně cen služeb výkonové rovnováhy. Ve finále vše zaplatí konečný spotřebitel, který je rovněž vystaven značné nejistotě nákladů, které bude muset na energie v tom kterém okamžiku vynakládat. Ani pro něho tento stav nezajišťuje tak potřebné dlouhodobě předvídatelné prostředí pro inovace, investice a strategické projekty.
Rafaj: Regulace systému emisních povolenek předběhla sama sebe
V souvislosti s deklarací Německa ukládat veškeré přebytky do vodíku upozorňujete také na sníženou možnost importu elektrické energie ze zahraničí. Například europoslanci Mikuláš Peksa (Piráti) a Luděk Niedermayer (TOP09) přitom prohlašují, že stavět v tuzemsku nové řiditelné zdroje je zbytečné, protože se můžeme spolehnout na dovoz…
Osobně si nedokážu představit, že bychom v budoucnu spoléhali na dovoz z třetích zemí nad rozsah přiměřeného rizika. Sám ČEPS si pro řízení přenosové soustavy dovolí stanovit tu míru závislosti nepřesahující 15 procent. Pak vyvstává otázka, jak zajistit zbytek. Podíváme-li se na závislost v oblasti dodávek plynu, tak si myslím, že si všichni dokážeme přestavit, co přesně tato závislost přináší.
V první řadě bychom měli cílit na to, aby energetika v ČR byla založena na mixu několika nezávislých zdrojů pro výrobu elektřiny a tepla, které využívají cenově a materiálově dostupné suroviny, ať již jde o energetické využití plynu, uhlí, biomasy, odpadů, tak samozřejmě o využití maximální potenciálu jaderných elektráren, včetně zvažovaných malých modulárních reaktorů, a vše doplněno o maximalizaci vhodného využití zařízení pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů, čili fotovoltaiky, větru a vodních elektráren a pro akumulaci energie, tedy bateriová úložiště a přečerpávací vodní elektrárny. Navíc tento mix zdrojů pro výrobu energií dává prostor volit v čase vždy ten nejvhodnější, a to nejen z provozně technických podmínek, ale rovněž z hlediska nákladů na výrobu, zde tedy musí být v rovnováze zájem výrobce, spotřebitele a průmyslových podniků, pokud chceme, aby na území naší republiky mohli vyrábět a být na zahraničních trzích konkurence schopní.
Není možné spoléhat na to, že nám okolní země v EU i mimo ni tu nezávislost poskytnou. Máme-li spoléhat na zajištění dodávek chybějící elektřiny z Německa, pak je nutné reálně vnímat aktuální situaci, že Německo je po odstavení jaderných elektráren závislé na dodávkách elektřiny z okolních zemí. Nemůžeme přeci připustit riziko, které si nyní plně uvědomuje i samotné Německo.
Otevřel jste také dvě témata, která většinou stojí stranou mediální diskuze. A to je hrozba rozpadu systémů centrálního zásobování teplem a nedostupnost služeb výkonové rovnováhy. Můžete své obavy přiblížit?
V daném okamžiku je systém centrálního zásobování teplem (CZT), který byl budován po desetiletí, postaven na výrobě tepla z uhlí nebo ze zemního plynu. Minulý rok nám ukázal, k jakým dopadům na cenu tepla pro konečného spotřebitele vedl prudký nárůst ceny zemního plynu, tedy suroviny, kterou musíme a budeme muset vždy dovážet a nad jejíž cenotvorbou nemáme ani na státní úrovni kontrolu.
Pakliže by vysoké ceny emisních povolenek vedly k odstavení uhelných tepelných elektráren nebo tepláren, což je bohužel velmi reálná hrozba při pohledu na vývoje cenových podmínek pro následující dva roky, pak hrozí výpadek zdrojů pro výrobu tepla právě pro centrální zásobování, ostatně stále ještě za cenově přijatelných podmínek pro koncové spotřebitele. Technologicky jsme schopni a připraveni nahradit dodávky tepla do CZT z plynových zdrojů, ale rozhodně ne za cenových podmínek, za nichž jsme toho schopni na zdrojích uhelných.
Věříme, že zčásti budeme schopni tuto potřebu nahrazovat energetickým využitím odpadů anebo provozem elektrokotlů využívajících obnovitelné zdroje a akumulaci elektřiny, ale zcela jistě ten objem nepokryje celou spotřebu a nenaplní poptávku konečných spotřebitelů napojených na CZT. V případě, že se začnou připojená odběrná místa ze systému odpojovat, stane se celý tento systém pro ostatní uživatele cenově nedostupný a síť se rozpadne. Představme si dodávky tepla v Karlových Varech, v lázeňském městě, které je na seznamu světového dědictví UNESCO – jak tady budeme decentralizovat CZT bez toho, aby to neovlivnilo kvalitu ovzduší? A to je jeden z příkladů, proč bychom měli usilovat o udržitelné fungování CZT, jelikož je to stále efektivní způsob, jak zajistit dodávky tepla a teplé užitkové vody při snižování emisního zatížení a minimalizaci vlivů výroby tepla na životní prostředí.
A výkonová rovnováha?
Co se týče služeb výkonové rovnováhy, tato oblast je ohrožena pro případ odstavení uhelných točivých zdrojů mimo jiné tím, že jaderné elektrárny nemají potřebnou regulační schopnost svého výkonu a že z cenových důvodů nedává ekonomický smysl provozovat paroplynové elektrárny, jakožto optimální zdroje pro regulaci a výkonovou rovnováhu energetické soustavy. Od roku 2022 až dosud nemůžeme pro provoz paroplynové elektrárny využívat pro nevýhodné cenové podmínky zemní plyn, a tak v daném období bylo na území České republiky primárně a ve značné míře využíváno k regulačním službám právě zdrojů uhelných. Tlak prostřednictvím legislativních, společenských či politických opatření na odstavení uhelných zdrojů spěje k tomu, že tady nebudou konvenční zdroje, které by dokázaly vhodně doplňovat mix obnovitelných zdrojů. Riziko je dle mého názoru moc vysoké na to, aby mu nebyla věnována adekvátní pozornost a bylo pomíjeno.
(Druhou část rozhovoru přineseme zítra.)