Český vědec Václav Smil, o jehož názory a knihy se zajímá i zakladatel Microsoftu Bill Gates, ve svém posledním díle upozorňuje, že unií nekompromisně vyžadovaný Green Deal je neproveditelný. A vysvětluje proč.
Kritici unijního plánu Green Deal dostali podporu od mezinárodně uznávaného kanadského vědce českého původu. Václav Smil je možná nejznámější český vědec současnosti (např. zde a zde). Specializuje se na komplexní analýzy světových jevů a dějů. Napsal na 40 knih a jeho názory a prognózy zajímají i nejbohatší lidé světa, jako Bill Gates či Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku. Smilova díla se sice nečtou tak snadno jako romány Dana Browna či Fredericka Forsytha, ale to ani nejde. Protože Smil popisuje ověřená fakta a dává je do vzájemných souvislostí na základě přírodních a ekonomických zákonů. Důsledně. Jeho závěry tak neovlivňuje slepá víra či ideologie. Pro vyznavače Green Dealu a „zelené tranzice“ je proto jeho poslední spis, byť má jen 40 stránek, o to varovnější (anglicky zde).
Smil v něm v podstatě potvrzuje obavy, o kterých odpůrci Green Dealu mluví již roky: nereálnost termínů, nedostatečnost technologií, neufinancovatelnost, prohloubení závislosti na dovozu, závislost na Číně, mizivý efekt pro zachování klimatu… A všechno pěkně vysvětlené. Přímo strašidelně v kontrastu s tím pak působí vyjádření nového ministra průmyslu a obchodu Lukáše Vlčka (STAN) a ministra životního prostředí Petra Hladíka (KDU-ČSL), které ve spojení se Smilovými závěry přinesl Seznam Zprávy (zde). Oba ministři totiž vyjadřují „uhlířskou víru“ v neochvějné splnění závěrů a cílů vytyčených Green Dealem a Evropskou komisí. Zjevně proto, že se čeští ministři nikdy na tuto problematiku nepodívali komplexně. A zdaleka nejen oni.
Ve skutečnosti se na ni totiž česká vláda dívá přísně nekomplexně a jednotliví ministři dokonce jen útržkovitě. Hlavním vládním pohledem na Green Deal je potřeba splnit požadavky Bruselu, případně sami napomoci jejich zpřísnění (viz emisní povolenky ETS 2). Bez jakékoli reflexe jejich skutečného dopadu. Dlouhodobý tlak ministra Hladíka na urychlení stavby větrných elektráren je toho ilustrativním příkladem. Protože zjednodušovat stavbu těchto nestále produkujících elektráren, pro které na valné většině českého území nejsou dobré podmínky, a ještě je dotovat miliardami korun, nedává smysl. Tvrzení o tom, jak je to potřebné, už je pak přímo pokrytectví. Nebo projev zaslepené víry. Čert ví, co je horší.
Těžko říct, jak se žije v ministerské bublině. Těžko říct, jak velký v té bublině mají vliv zelení lobbisté, i když z řady indicií je zřejmé, že je nadstandardně velký. Přesto je pozoruhodné, jak snadno se ministři – bohužel zdaleka nejen čeští – nechají zelenými lobbisty ukolébat. Jak bez váhání (nebo i po váhání) uvěří jednostranným tvrzením lidí a organizací, jejichž ekonomický a mocenský zájem je zcela jednoznačný. Jak rádi uvěří třeba modelům, jež tvrdí, že Green Deal je proveditelný (např. SEEPIA zde).
Je zvláštní, že jsou na ministerstvech poradci ze zelených profesních sdružení, tedy z logiky věci předkladatelé zaujatých informací, ale lidé, kteří jsou ke Green Dealu kritičtí, se k ministrům nemůžou dostat. Oni se ostatně nemůžou dostat ani do televize…
Jenže se zdá, že pro vlády států sdružených v EU je stále jednodušší tvrdit lidem, že Green Deal je nezbytný, a že ho zvládneme, než aby se postavili jednoznačně proti němu. Pokud by se přitom alespoň jednou seznámili s argumenty kritiků, museli by sami prozřít. Protože pochopit na příkladech, že víceméně libovolné množství občasných zdrojů energie (OZE) nikdy nezajistí tak stabilní dodávku elektřiny, jako konvenční elektrárny, je snadné. Stejně tak je snadné na příkladech pochopit skutečně obrovskou prostorovou náročnost OZE či jejich nehoráznou neefektivitu a tím i neekonomičnost. A nakonec by pochopili i to, že prozření a odmítnutí Green Dealuje cesta k vítězství v příštích volbách. A nejen to. Je to především cesta k záchraně funkčního hospodářství, ekonomiky, životní úrovně, dokonce i samotného fungování států.
Leč na vývoji kauzy zákazu spalovacích motorů je vidět, že v prostředí EU nic nejde na základě rozumu. Ledva se před pár lety, přes varování ekonomů a bez vážnějšího odporu politiků, schválil jejich konec do roku 2035, už se projevily jeho důsledky. A už se opatrně mluví o tom, že to bylo špatné rozhodnutí. Přestože však mají všichni k dispozici stejná data, celý organizmus v Bruselu se stále tváří, že problém neexistuje. A ostatní politici? Ti zatím jen opatrně mluví. Občas.