Hned dva čeští miliardáři, Daniel Křetínský a Pavel Tykač, před časem vsadili na investice do odepisovaného uhlí. Sázka se jim vyplatila, stali se z nich globálně významní hráči.
Firma Sev.en Global Investments čtvrtého nejbohatšího Čecha Pavla Tykače nedávno koupila 51procentní podíl ve společnosti Coronado Global Resources, která těží uhlí v Austrálii a v USA. Šlo o miliardový obchod, který spolu s dalšími akvizicemi dostal skupinu mezi největší světové hráče v oblasti metalurgického uhlí.
„S jeho akvizicí se dostáváme mezi pět největších světových těžařů metalurgického uhlí a jsme jen krůček od toho, abychom se nějakou další transakcí zařadili do první trojky,“ uvedl pro Seznam Zprávy generální ředitel Sev.en Global Investments Alan Svoboda.
Tykač cílí na USA a Austrálii
Při hledání investičních příležitostí se Sev.en vyhýbá Evropě, soustředí se na Austrálii, USA a také Kanadu, kde je podle Svobody první investice na dosah. „Investujeme tam, kde není takové riziko ze strany státu, kde se můžeme spolehnout na fungující pravidla hry a vymáhání práva. A na pozitivní vztah k těžbě nerostných surovin,“ vysvětlil Svoboda.
Tykačova skupina v Austrálii vlastní kromě dolu získaného teď díky Coronadu rovněž společnost Delta Electricity s dolem a elektrárnou v Novém Jižním Walesu. Další těžební práva drží prostřednictvím firmy Sev.en Royalties a patří mu minorita v dalších dvou uhelných elektrárnách. V USA má důlní firmy Blackhawk Mining a Golden Eagle Land Company. Jen hodnota Blackhawk se pohybuje kolem 1,5 miliardy dolarů.
Skupina se zároveň stále více orientuje i na jiné oblasti byznysu. „Dnes nás zajímá těžba i dalších surovin – fosfátů, železné rudy, různých dalších kovů, uranu, sloučenin pro výrobu baterií a podobně. Díváme se i na jejich následné zpracování, včetně ocelářského průmyslu,“ vysvětlil Svoboda.
Loni Sev.en koupila například ložisko síranu draselného (tzv. síranu z potaše) na západě Austrálie a dokončuje zařízení na jeho zpracování. Firma se chce stát jeho hlavním dodavatelem pro Austrálii a celý východoasijský trh.
Křetínský nakupuje v Evropě
Daniel Křetínský Křetínský, podle Forbesu druhý nejbohatší Čech, začal do energetiky investovat ještě o pár let dřív než Pavel Tykač. Jeho Energetický a průmyslový holding (EPH) se v roce 2009 osamostatnil ze skupiny J&T, jejíž spolumajitel Patrik Tkáč je dodnes jeho společníkem.
V té době už do něj patřily elektrárny a teplárny v Opatovicích a Komořanech nebo podíl v německých dolech Mibrag. Křetínský v té době v EPH držel jen pětinu, po 40 procentech měly skupiny J&T a PPF. S těmito dvěma velkými finančními skupinami za zády rozjel velkorysou expanzi, která cílila hlavně na fosilní byznys: těžbu uhlí, výrobu elektřiny a tepla, na infrastrukturu.
EPH postupně plně ovládl německé doly Mibrag. Skupoval uhelné, ale i plynové či biomasové elektrárny v Itálii, na Slovensku, ve Velké Británii, Irsku a Nizozemí. V Německu roku 2016 Křetínský převzal doly a elektrárny švédské skupiny Vatenfall, která se rozhodla opustit „špinavý“ fosilní průmysl. Vytvořil z nich skupinu Leag a s Mibragem ovládl dvě pětiny německé těžby uhlí.
EPH dnes vyrábí elektřinu z uhlí, plynu nebo vody v sedmi evropských státech. Vlastní větrné i solární zdroje a na Slovensku má podíl i na jaderných reaktorech. Investoval do obchodu s energiemi, do služeb a infrastruktury. Patří mu dopravní firmy v několika státech a kontroluje slovenský plynovod Eustream.
Ke konci loňského roku holding ovládal aktiva ve výši 30,5 miliardy eur, jeho loňský zisk EBITDA činil 4,3 miliardy eur. V přepočtu přes 100 miliard korun.
Uhelná energetika dnes ale tvoří už jen malou část Křetínského aktiv, jejichž celkovou hodnotu časopis Forbes spočetl na 9,2 miliardy dolarů (téměř 200 miliard korun). „Na tržbách EPH se uhelná energetika podílí méně než deseti procenty. Celkově, tedy včetně dalších investic mimo energetiku, to bude okolo tří procent, spíše méně,“ uvedl Křetínského mluvčí Daniel Častvaj.
Plavba proti proudu se vyplatila
Čeští šli ve svých akvizicích proti zelenému proudu v přesvědčení, že překotný ústup od uhlí diktovaný politikou bude nereálný, protože se bez fosilní energie evropské či australské domácnosti a firmy ještě dlouho neobejdou. Vysloužili si tím nelichotivé nálepky. Energetická krize ale dala oběma mužům za pravdu. Konflikt s Ruskem, konec dovozu ruského plynu, růst cen komodit a nedostatek spolehlivých elektráren, schopných zálohovat nepravidelně vyrábějící obnovitelné zdroje, šance pro uhlí přinejmenším dočasně zvedly. Ukázalo se, že je bude Evropa potřebovat déle, než politici předpokládali.