[et_pb_section admin_label=“section“][et_pb_row admin_label=“row“][et_pb_column type=“4_4″][et_pb_text admin_label=“Text“ background_layout=“light“ text_orientation=“left“ text_font_size=“14″ use_border_color=“off“ border_color=“#ffffff“ border_style=“solid“]
Mohlo by se zdát, že „hlubinářské“ profese s uzavřením posledního hlubinného hnědouhelného Dolu Centrum zmizí, není to ale úplně pravda. Například chodbaři našli uplatnění při takzvaném chodbicování v bočních svazích lokality ČSA Severní energetické.
„Chodbařina je na šachtě odjakživa ta největší dřina,“ říká Miroslav Matějíček, předák chodbařů z lokality ČSA. Sám se téhle profesi věnuje od roku 1985, když jako učeň nastoupil na šachtu v Kladně. „Nejde ale jen o fyzickou zdatnost, člověk musí při práci také přemýšlet,“ doplňuje. Už z názvu profese je patrná její hlavní náplň – připravit v podzemí chodby pro co nejlepší práci stěnařů, kteří důlními kombajny těží uhlí.
Čtěte také:
Mobil ušitý horníkům na míru
Goliáš, který se ovládá jednou rukou
Dva roky přípravy Chodbařem se člověk nestane ze dne na den. „Pokud má člověk k téhle práci vztah, je fyzicky i psychicky zdatný, trvá to zhruba dva roky. Do té doby chodí s těmi zkušenějšími, učí se nosit výztuž, musí umět železo vzít, vědět, jak ho postavit a podobně,“ tvrdí Miroslav Matějíček. V chodbicích na ČSA pracují chodbaři v ranních a dopoledních dvanáctihodinových směnách, na každé směně jsou tři týmy po čtyřech lidech. Na rozdíl od klasické hlubinné šachty jsou tady chodbaři a stěnaři promíchaní.
[/et_pb_text][et_pb_text admin_label=“Box“ background_layout=“light“ text_orientation=“left“ text_font_size=“14″ background_color=“#ddd7c3″ use_border_color=“on“ border_color=“#000000″ border_style=“solid“ custom_padding=“10px|15px|10px|15px“ text_font=“|on|||“]
Co musí umět chodbař
Chodbaři a stěnaři patří historicky k nejdůležitějším dělnickým profesím při hlubinném dobývání uhlí.
Profese nevyžaduje žádné speciální vzdělání, ale nelze tu začít pracovat okamžitě. Než se člověk stane chodbařem, měl by mít praxi v dalších hlubinných oborech a znát řemeslo. Předpokladem jsou alespoň dva roky praxe.
Kromě odborných dovedností, jako je například znalost technologických postupů, by měl být chodbař pracovitý, spolehlivý a jak říkají hlubináři, měl by umět „hornicky přemýšlet“.
[/et_pb_text][et_pb_text admin_label=“Text“ background_layout=“light“ text_orientation=“left“ text_font_size=“14″ use_border_color=“off“ border_color=“#ffffff“ border_style=“solid“]
Šest metrů za směnu
„Standardní pracovní směna začíná tím, že si předáci předají informace o tom, co se za uplynulou směnu udělalo a co je potřeba udělat na nadcházející směně. Včetně toho, kolik bude potřeba materiálu a podobně. Každý z čety si musí zkontrolovat své pracoviště, kombajnér svůj stroj, elektrikář kabely, kromě toho chodí ještě dvakrát denně na kontrolu našeho pracoviště revírník,“ popisuje Matějíček. Samotná práce chodbařů začíná ve chvíli, kdy se může razit. Tomu ještě předchází příprava pro chodbaře nezbytného materiálu, tedy výztuže nebo svorníků. „Za směnu se razí úsek dlouhý zhruba šest metrů, denně by se mělo chodbicováním vyrazit kolem dvanácti metrů. Nelze to ale říct přesně, protože musíme počítat i s neobvyklými situacemi. Jen dopravníky jsou někdy dlouhé i kilometr a je třeba je občas opravovat a dělat údržbu,“ připomněl Matějíček.
Rozdíl mezi chodbicováním a ražením chodeb v hlubinném dole prý zas až tak velký není, i když odlišnosti by se našly. „Chodbice se razí do obdélníku, do profilu 5×5 metrů a je to víc vrtání. Během ražby se couvá zpět a zahlubuje, takže je větší výtěžnost, a to je zřejmě největší rozdíl,“ doplňuje předák. A jestli jsou chodbaři na něčem, respektive někom závislí, tak na elektrikářích a zámečnících, kteří připravují pásové dopravníky.
Učí se pořád
Miroslav Matějíček je jeden z mála chodbařů, kteří mohou srovnávat, jak se profese během let měnila. Na Důl Centrum přišel v roce 1991. „Tehdy jsme byli mezi prvními, kdo přišli rozrážet stěny, do té doby se tu těžilo komorováním. Práce se od té doby změnila jen minimálně, i když vlastně právě teď na Armádě jsme se museli naučit svorníkování. S takovou výztuží, s jakou pracujeme, by to asi ani jinak nešlo. Přijeli kolegové z Ostravy a tenhle postup nás naučili. Člověk se vlastně učí pořád, tahle práce není rutina, každý den se setkáváte s něčím novým a musíte umět reagovat,“ říká předák a vzpomíná, jak s kolegy stěnaři pracovali na 4. lávce Dolu Centrum. To prý byla pro všechny obrovská zkušenost. „Na Armádě je vlastně jen uhlí a všechno jede krásně,“ uzavírá Miroslav Matějíček.
Mohlo by vás zajímat:
Google obsadí uhelnou elektrárnu
Patami k výbuchu a zavřete oči
Bývalý důl se proměnil v muzeum a zábavní park
[/et_pb_text][/et_pb_column][/et_pb_row][/et_pb_section]