Dokáže se Uhelná komise vyhnout podezřením?

Elektrárna ve Chvaleticích je častým cílem výpadů aktivistů. Foto: Sev.en Energy

V září by zřejmě chtěla Uhelná komise představit předběžné závěry svého jednání. Můžou se kolem nich objevit nějaké zpochybňující teorie?

Dva členové Uhelné komise se dlouhodobě netají svým despektem vůči uhelným elektrárnám ve Chvaleticích a v Počeradech. Ta první patří skupině Sev.en Energy Pavla Tykače, ta druhá by do ní měla přejít za tři roky. O ostatních uhelných elektrárnách v Česku se přitom aktivisté obecně vyjadřují daleko mírněji. Pokud vůbec. Pro potvrzení předchozích dvou vět se stačí podívat na tiskové zprávy, nebo mediální citace Hnutí Duha a české pobočky Greenpeace. Dá se z nich snadno dedukovat, že jedním z cílů jejich organizací je prioritní uzavření právě dvou zmíněných elektráren.

Čtěte také:
Uhelná komise představí plán do konce roku
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

Je otázkou, nakolik se jejich animozita může projevit v závěrech Komise (UK), jež má 19 členů a do její práce zapojily i tři ustavené pracovní skupiny. Je ale také fakt, že podezření vznikají snadno. Zvlášť, když jde o miliardy a nemá v popisu práce nic menšího, než stanovení harmonogramu odklonu od využití uhlí ve spalovacích zdrojích, tedy v uhelných elektrárnách a teplárnách. (Teplárny jsou přitom z tohoto pohledu zatím stále v ústraní zájmu médií.) Komise má současně také určit nástroje a opatření k dosažení tohoto odklonu. Informací o její práci je přitom jako šafránu („Členové komise jsou povinni zachovávat mlčenlivost o citlivých informacích, které během výkonu funkce získali.“ Viz Statut komise zde).

UK tedy bude vládě navrhovat, jakým způsobem se s ukončením využívání uhlí (de facto diktovaným EU) vypořádat. Třeba stanovením konkrétních termínů, kdy se má odstavit která elektrárna. Což je právě to, z čeho může vzniknout podezření, když se Chvaletice a Počerady budou odstavovat mezi prvními. Ale ono může podezření vzniknout i v případě, že se budou odstavovat jako poslední. Ostatně, ono nějaké to podezření může vzniknout skoro vždycky, zejména když se to někomu bude hodit.

Menší kontroverzi by tak zřejmě slibovalo odstavování kapacit na základě postupně se zpřísňujících emisních limitů CO2, které by dřív či později nedávalo provozovateli ekonomický smysl splnit. Emise CO2 jsou totiž prakticky lineárně závislé na celkové výrobě. Dojde-li tak k „zastropování“ a postupnému snižování emisí CO2 pro jednotlivé zdroje, dochází tím implicitně i k omezování provozu elektrárny. Každý zdroj má přitom jiný práh minimálního množství „provozohodin“, kdy je ještě ekonomické zdroj držet na trhu. S postupným zpřísněním emisního stropu – a tomu odpovídajícímu omezování provozu – se tedy zhoršuje ekonomika daného zdroje až do bodu, kdy bude definitivně odstaven. Zcela tržní řešení, které ponechává finální rozhodnutí na vlastníkovi a jeho schopnosti optimalizovat provoz zdroje

Navíc taková cesta dává větší záruky z pohledu snižování emisí. Naopak tím, že by se politicky rozhodlo o vypnutí konkrétního zdroje, se ještě vůbec nic neříká o tom, jak budou klesat emise v čase – teoreticky mohou zbývající zdroje zvýšit výrobu a tedy i emise a tím zcela nahradit emisní výpadek způsobený odstavením konkrétní elektrárny (Což přesně dělá Čína a další země s úbytkem emisí v evropských zemích. Zvyšováním vlastních emisí jej jednoduše vymažou.). Útlumová křivka definovaná poklesem emisí také přímo akcentuje samotnou podstatu omezování výroby z uhlí, kterou je dekarbonizace, tedy snižování emisí uhlíku.

Pak je tu ještě jedna důležitá souvislost, kterou aktivisté (často se odkazující na německý vzor) zanedbávají. V Německu se totiž rozhodli útlum uhlí řešit právě cestou snižování instalovaného výkonu, tedy vypínáním elektráren. Ovšem termíny toho, kdy se která elektrárna odstaví, byly a od počátku jsou pevně provázány s tím, že provozovatelé za jejich vynucené odstavení dostanou finanční kompenzaci. Ale má Česká republika, zvláště ve světle aktuálních hospodářských obtíží, dostatek volných prostředků na miliardové kompenzace, které by vlastníci požadovali?

Uhelná komise má ovšem také popsat rizika odklonu od uhlí a popsat „nástroje a opatření k minimalizaci těchto rizik“. Což nezbytně musí zahrnovat záložní zdroje. Ty v počátku musí být uhelné, protože plyn má ve výrobě elektřiny v tuzemsku jen marginální roli. Pokud záložní zdroje UK rovnou vybere a budou mezi nimi jen kapacity ČEZ, je velmi pravděpodobné že se spekulace objeví také.

Ostatně určení kapacity záložních zdrojů bude samo o sobě velká bitva. Protože zálohy z obnovitelných zdrojů nejsou z podstaty bezpečné, nemůže Komise jinak, než navrhnout do zálohy téměř všechny současné fosilní zdroje. Což zelená lobby těžko nechá bez odezvy.

Jasné je tak zatím jen jedno. Odpovědným členům komise není co závidět, protože je pravděpodobné, že s výsledky jejich práci nikdy nebudou spokojeni všichni.