Doba čtení:6 m, 3 s
I v roce 2024 bude trvat souboj zeleného přesvědčení s nezvratnými zákonitostmi a argumenty. Proto přinášíme přehled těch zásadních sporů.
Pravda vítězí, stojí na české prezidentské standartě i na praporu husitské církve. Aby pravda mohla zvítězit, musí existovat svobodná diskuze. Aby se svobodná diskuze omezovala hůř, nabízíme seznam jedenácti hlavních konfliktů mezi zelenou ideologií a přírodními a ekonomickými zákonitostmi, jakož i požadavky bezpečnosti. Těchto 11 bodů ukazuje, proč „klimatická“ řešení nemůžou fungovat tak, jak politici a aktivisté tvrdí a proč nemůžou „zachránit klima“.
- Finance
Požadavky na dekarbonizaci a „zelenou transformaci“ (také tranzici, protože nová víra potřebuje nová slova) jsou tak finančně náročné, že není v silách států a to ani těch Spojených je ufinancovat. Bruselská centrála EU na tom není jinak. Sice se neustále argumentuje tím, kolik peněz třeba Česko dostane z Bruselu, ale ty peníze nerostou na stromech. Jsou z unijního rozpočtu, který plní příspěvky členských států, nebo půjčky. Jen Česko má prý dostat z EU až bilion korun (!). Jenže ani to zdaleka nestačí. Celkové náklady plánu Green Deal dosud nikdo nevyčíslil, ale již nyní je zřejmé, že půjde o biliony euro. Při současném poklesu konkurenceschopnosti a rozvratu hospodářství členských států.
- Nejdražší řešení
Základní ideou je přechod na občasné zdroje energie (OZE). Ty jsou závislé na počasí a denní a roční době. Z podstaty je tedy nezbytné je kompletně zálohovat, ať už současnými konvenčními elektrárnami a teplárnami, nebo bateriovými úložišti nebo výrobou zeleného vodíku. Jinak bude elektřiny a tepla nedostatek. Jenže zálohování běžnými elektrárnami (uhlí, jádro, plyn) znamená, že souběžně fungují dvě zdrojové sítě, které si na sebe musí vydělat. Výsledkem je drahá a ještě dražší elektřina. Bateriová úložiště jsou pekelně drahá (záloha pro Česko na 14 zimních dnů vychází asi na 20 bilionů korun), pro výrobu dostatku zeleného vodíku není reálné postavit dost OZE a k tomu je potřeba rekonstruovat stávající plynovody a postavit nové.
Patříte i vy mezi konspirátory?
- Neekologické
Uhelné i plynové elektrárny kouří. Škodlivin je v jejich kouři čím dál tím méně, což vyžaduje značné náklady. Obdobná situace je u spalování ropných produktů. Exhalace z těchto zdrojů máme více méně pod kontrolou a dále je snižujeme. Ekologická likvidace fotovoltaických panelů, plných jedů, je však jen zbožným přáním. Nad jejich výrobou a likvidací v Číně a Asii neprosto nemáme kontrolu a sami máme s jejich ekologickou likvidací potíže. Navíc je potřeba je měnit minimálně třikrát rychleji, než konvenční energetické zdroje. Větrné elektrárny mají také životnost asi 20 let, pak je potřeba je demontovat. Jejich listy však neumí ekologicky zlikvidovat nikdo. Tak se zahrabávají do písku, nebo hází do zrušených dolů. Větrné elektrárny navíc ve velkém vybíjejí hmyz i ptáky. Životnost baterií je oproti OZE asi poloviční a jejich ekolikvidace je spíš přáním, než realitou. Zároveň je problém s nedostatkem surovin pro jejich výrobu, což se týká i fotovoltaiky. Jejich těžba je však spojena s devastací životního prostředí horší, než je tomu v případě těžby uhlí, plynu či ropy.
Stavba OZE je navíc násobně náročnější na spotřebu oceli a cementu, než klasické elektrárny.
- Závislost na dovozu technologií
Přechod na OZE vrhá státy EU do naprosté závislosti na dovozu. V EU se nevyrábí ani jedno procento světové fotovoltaiky, z velkých výrobců větrných elektráren jsou v unii dva. Siemens má však s touto divizí (Gamesa) obrovské finanční problémy, takže zdravý výrobce je pouze dánský Vestas. Ostatní větrníky se vyrábějí v USA, nebo v Asii. Čína je hegemonem jak v dodávkách surovin pro výrobu fotovoltaiky, tak v její výrobě. Ve větrnících ovládá víc, než polovinu světového trhu. A baterie, nezbytné pro úložiště, bez kterých se OZE neobejdou (pokud se mají zrušit uhelné a plynové zdroje) se bez čínských dodávek také jaksi nekonají. Což platí i pro elektromobily. Jež se mají napájet elektřinou z OZE. Ve zkratce jde o výměnu závislosti na Rusku za ještě větší závislost na Číně. Ze závislosti na dovozu do ještě větší závislosti na dovozu.
- Závislost na dovozu elektřiny
Dovoz elektřiny napříč státy v EU má být tím, co umožní co nejrychlejší dekarbonizaci (což světu ubere asi tři a půl procenta nynějších emisí oxidu uhličitého). Jenže podle analýz zdrojové přiměřenosti napříč EU je evidentní, že mezi lety 2040 – 2050 už budou unijní státy s produkcí elektřiny celkově v mínusu. Takže ji nebude odkud dovážet. Rozhodně ne v dostatečném množství. Nic na tom nemění prohlášení o nutnosti rychlého budování OZE.
- Závislost na počasí
Počasí prostě poručit nedokážeme. Nepodařilo se to komunistům V SSSR, ani v ČSSR, nedokáže to ani EU. Jenže provoz OZE je závislý právě na počasí. Fotovoltaika tak nedodává elektřinu v noci, ani při velké oblačnosti. Při menší oblačnosti pak dodává méně. I v létě se proto její dodávky pohybují někde okolo 70procent instalovaného výkonu. Větrníky nedodávají při mírném větru (cca pod 5 metrů za sekundu) a samozřejmě za bezvětří. Velká oblačnost a bezvětří se, bohužel, scházívají v zimě, kdy je největší spotřeba elektřiny. Takže kromě závislosti na Číně máme být závislí ještě na rozmarech počasí.
Jak si prohrát volby. Praktický manuál
- Nedostatek plochy
Občasné zdroje mají velké nároky na prostor. Pro představu, pro získání stejného instalovaného výkonu, jako má jaderný Temelín, zaokrouhleně 2000 megawatt, je potřeba postavit 1000 dvoumegavattových větrníků, Jenže jejich průměrná roční dodávka je asi čtvrtina instalovaného výkonu. Takže by se jich měly postavit 4000. A když bude bezvětří, bude to stejně houby platné. Nejlepší představu asi poskytuje srovnání od sdružení Foratom. Podle něj na instalovaný výkon 1800 megawatt potřebuje jaderný elektrárna čtyři kilometr čtvereční, fotovoltaika si jich vezme 56 a větrníky 437 kilometrů čtverečních.
Evropská komise si však dodnes nenechala spočítat (ač je to její povinností), jakou plochu by OZE zabraly a kolik by jich vlastně muselo být, aby dokázaly pokrýt současno spotřebu. Zvýšenou ovšem o elektromobilitu, výrobu zeleného vodíku a kompletní přechod na elektřinu ve všech sférách života člověka žijícího v prostoru EU. K dispozici však je recenzovaná studie, jejímž zadavatelem je europoslanec Ondřej Knotek (ANO), ze které vychází, že v Česku není dost volné půdy na to, aby OZE mohly uspokojit energetické nároky Česka (zde).
- Vodík
V současných plánech EU a Německa, největší unijní ekonomiky, má zásadní roli výroba vodíku z občasných zdrojů. Jak je z výše uvedeného patrné, tento plán má zásadní nedostatky. Právě proto, že stojí na energii z OZE. Protože její dodávky jsou nestabilní. Přitom dosavadní představy jsou takové, že zelený vodík se bude vyrábět prostřednictvím přebytků produkce z větrných elektráren na severu Německa. Což je samozřejmě možné. Jen to nikdy nemůže pokrýt spotřebu Německa. Pro pohon vodíkových elektrolyzérů se musí postavit zvláštní soustava energetických zdrojů. Jak velká? To zatím nikdo neví. Evropská komise, ani německá vláda takové údaje nemají.
Jen v Německu je pro tento pilíř energetiky potřeba rekonstruovat 5820 kilometrů stávajících plynovodů a k tomu postavit dalších 3880 kilometrů vodíkovodů. Podle spolkového ministra hospodářství Roberta Habecka (Zelení) to má stát 20 miliard euro. Výsledkem ovšem bude jen páteřní vodíkovodní síť, nikoli rozvod do každého domu. Kolik budou stát velkokapacitní elektrolyzéry, které ještě nejsou ve výrobě, není zřejmé. Již nyní je však německému zelenému ministrovi jasné, že jich ani velké Německo nebude mít dost. Předpokládá se totiž, že nejbohatší unijní stát si dokáže sám vyrobit 30 až 50 procent potřebného vodíku. Ostatní bude muset dovézt. Odkud? Nikdo neví…
Kolik vodíku z OZE si při tom asi dokáže vyrobit Česko či Rakousko, Slovinsko, Maďarsko, nebo zelené Lucembursko?
Druhou část článku přineseme zítra.