Kotlíkgate aneb stát nám ještě zatopí…

Pokaždé, když nám zákonodárci začnou mluvit do řešení vytápění, měli bychom zpozornět. Zatímco investice tohoto typu se plánují běžně i na desítky let, zvolení zástupci lidu uvažují maximálně ve čtyřletém horizontu. Co se na začátku zdá jako dobrý nápad, může po letech skončit ekonomickým fiaskem. Moudré hlavy, z  nichž nápad vyšel, však u  toho už z  pravidla nejsou.

Na začátku 90. let stát dotoval nákup a instalaci elektrických přímotopů. Cílem bylo údajně ulevit špinavému ovzduší, což by nám dnes mohlo být povědomé. Pak se to ale poněkud zvrtlo. Ceny elektřiny vyletěly tak vysoko, že přímotopy se staly nejdražším typem vytápění, a později stát dokonce začal motivovat spotřebitele, aby se jich naopak zbavili. Poměrně nedávno přiznal jeden z  tehdejších náměstků na ministerstvu průmyslu, že skutečným cílem celé taškařice bylo zvýšit spotřebu elektřiny, a díky tomu obhájit výstavbu Temelína.

Podobných příběhů bychom našli v  dějinách naší země jistě i více. Na obranu našich současných i minulých zákonodárců se sluší podotknout, že energetika je natolik nevyzpytatelný obor, že příprava jakékoliv dlouhodobé koncepce připomíná věštění z  čajových lístků. Právě proto je však na místě se dnes ptát: co doopravdy přinesou kotlíkové dotace? Skutečně se díky nim podaří za evropské peníze ekologizovat lokální topeniště a vyčistit ovzduší během topné sezóny? Nebo si za pár let budeme vyprávět o tzv. „Kotlíkgate“?

Dlouhé fronty na 9 miliard za výměnu 100 tisíc kotlů
Zaměřit se konečně na maloodběratele, to je z  pohledu životního prostředí jistě chvályhodné. Zvlášť v  období, které lze považovat za jakousi renesanci krbů a kotlů. Podíl lokálních topenišť na znečištění se dá sice určit jen velmi obtížně, protože do hry vstupují rozptylové podmínky, hustota zástavby, průběh zimy, skladba dalších emisních zdrojů a další parametry. Obecně však platí, že vedle dopravy a velkých zdrojů platí za největší „špindíry“ právě ti, co doma topí svépomocí a tuhými palivy.

Čtěte také:
Praha dala první miliony na výměnu kotlů
Pražany kotlíkové dotace nevzrušují

„Pokud zjednodušíme Českou republiku na jakousi uzavřenou krabičku, tak dle oficiálních bilancí vytápění domácností v  průměru vyprodukuje cca 32 procent emisí prachu a 88 procent emisí karcinogenního benzo(a) pyrenu,“ říká Jiří Horák, vedoucí zkušebny kotlů z  Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, který má k  tématu hodně co říct. Je to totiž jeden z  nejerudovanějších českých „odborníků na kouř“, který pod přezdívkou „Smokeman“ učí veřejnost správně topit.

Tzv. kotlíkové dotace se vžily jako název pro program Ministerstva životního prostředí, který umožňuje fyzickým osobám získat příspěvek z  fondů Evropské unie na výměnu kotlů v  rodinných domcích za nízko-
emisní kotle na plyn či biomasu, tepelné čerpadlo nebo solární systém. A nebo za nízkoemisní kotle na uhlí, což představuje dlouhodobě nejlevnější způsob vytápění.

O kotlíkovou dotaci může požádat každý, kdo má v domě kotel na pevná paliva s  ručním přikládáním. Jeho dům však musí splňovat minimálně energetickou třídu C, jinak je nezbytné provést návazná opatření na snížení energetické náročnosti (izolace oken, zateplení střechy atd.). Investice může maximálně dosáhnout 150 tisíc korun a přidělená dotace 85 procent z  této částky, tj. 127 500 korun. Z čistě legislativního pohledu by dotace měly obyvatelům pomoci dodržet zákon o ovzduší, který od roku 2022 zakazuje provozovat staré kotle s emisními třídami 1 a 2.

Do roku 2020 je připraveno astronomických 9 miliard korun a ministerstvo předpokládá, že díky těmto finančním prostředkům se podaří vyměnit až 100 tisíc  kotlů. Není divu, že kolem krajských úřadů to občas vypadá jako před 50 lety, když přivezli banány… Na druhou stranu, samo ministerstvo odhaduje, že potenciálních příjemců (tj. vlastníků neekologických kotlů) je v  ČR až 350 tisíc.

Jen správné kotle ovzduší nevyčistí
„Naše společnost už začíná být na dotacích velmi závislá. Pomalu se dostáváme do situace, že bez dotací nikdo nic nepostaví, neopraví nebo nevymění,“ říká Jiří „Smokeman“ Horák. Samotnou podstatu kotlíkových dotací, tedy výměnu starých kotlů za nové, považuje za správnou, protože dobře provozované moderní automatické a  zplyňovací kotle produkují podstatně méně emisí než ty staré. „Analogicky má několik stovek či dokonce tisíců nových automobilů dohromady stejné emise jako jeden starý vůz,“ pomáhá si příměrem k  dopravě, která je považována rovněž za výrazný zdroj znečištění dneška.

Prostá výměna starých kotlů za nové však podle „Smokemana“ k  lepšímu ovzduší vést nemusí. Tisíce spalovacích zkoušek v ostravském Výzkumném energetickém centru prokázaly, že záleží také na kvalitě paliva, zručnosti obsluhy a  údržbě kotle a  spalinové cesty. „Pokud je jeden z těchto čtyř parametrů špatný, je špatný celý výsledek,“ vysvětluje Jiří Horák. „Takže za 9 miliard korun vyměníme 100 tisíc starých kotlů a předpokládáme, že ty nové vypustí cca o 100 kilo prachu méně než ty staré. Jenomže tento předpoklad je založen pouze na víře, že v  reálných podmínkách bude nainstalován správný kotel, že v něm bude spalováno správné palivo a že bude správně provozován a udržován. Co myslíte, stačí to?“

Parametry dosažené v reálném provozu jsou ve většině případů horší než ty „štítkové“ při certifikaci. Na zkušebně se totiž testuje zařízení vždy za ideálních podmínek, což logicky vede k  nejlepším výsledkům: maximální účinnosti a minimálním emisím.

Dotace vedou do pekel

„Aféra Dieselgate byla vlastně o tom samém. Výsledky, které deklaroval výrobce automobilu, byly výrazně lepší než skutečné provozní parametry. U malých spalovacích zařízení tedy analogicky můžeme hovořit o Kotlíkgate,“ říká Jiří Horák.

„Trochu se bojím, že dotace vedou do pekel. Na seznam dotovaných spotřebičů se totiž při troše snahy dá umístit prakticky jakýkoliv kotel. Někdo si doveze komponenty z  Polska, smontuje je v  ČR. Emisní třída je neznámá. Na spotřebič se přesto napíše: český výrobek, emisní třída 5. Lidé si to koupí a dostanou na to dotaci. Tohle stát vůbec nehlídá,“ říká Karel Rožeň, šéf klatovského prodejce uhlí COALEX.

Tříděné uhlí? Bohužel, došlo!
K  vyčerpání tématu zbývá už jen rozlousknout bilanční oříšek, tj. posoudit, zda v  budoucnu vůbec bude dostatek tříděného uhlí pro české domácnosti. Z  analýzy společnosti VUPEK – ECONOMY vyplývá, že pokud stát nepřehodnotí svůj postoj k  lomu ČSA, můžeme se v  této oblasti už brzy docela divit. „Kolem roku 2023 zůstane lom Bílina jedinou těžební kapacitou v ČR, která bude schopná produkovat tříděné uhlí, a bude muset uživit jak dožívající staré uhelné kotle, tak nové uhelné kotle pořízené v rámci dotací. Období 2023–2035 proto považuji za kritické. Následující období však s ohledem na dožití těchto kotlů již tak kritické být nemusí,“ říká Ladislav Pelcl z VUPEK – ECONOMY.

Čtěte také:
Na kotlíkové dotace fronty jako na banány
Lidé stáli v mrazu frontu na kotlíkové dotace

Životnost těchto kotlů je podle něj 10, výjimečně až 15 let, přičemž již nyní dožívají stávající kotle na ořech 1 a kostku. Je samozřejmě otázkou, kolik příjemců dotací zůstane čistě u uhlí a kolik přejde na zemní plyn, tepelné čerpadlo či biomasu. Každopádně však zůstanou v provozu statisíce starých uhelných kotlů.

„Je pravdou, že počet lokálních topenišť roste s  výstavbou rodinných domů na nových parcelách. Ty mají však většinou plynové přípojky. S  ohledem na ekonomickou výhodnost sice stále přetrvává značné množství domácností s  kotli na uhlí, vzhledem k  platné legislativě a zastaralém kotelním parku však předpokládám, že jich bude ubývat. Jejich přetrvání je pravděpodobné pouze v neplynofikovaných lokalitách,“ dodává.

„Přesto si myslím, že bilance hnědého uhlí jen s Bílinou za limity po roce 2023 nebude vyrovnaná a do nabídky i poptávky se bude muset nějakou regulací sáhnout.“

Pozor na podomní „dráteníky“
Pokud si dáme dohromady všechny souvislosti, připomíná přístup státu k  lokálnímu spalování hnědého uhlí pokročilé stádium schizofrenie. Stát na jedné straně podporuje nákup nízkoemisních kotlů na uhlí a na druhé straně zhoršuje podmínky pro těžbu a téměř kriminalizuje spalování v  dosud funkčních vysokoemisních kotlích. „To je samozřejmě v  rozporu s  politikou přednostního využívání domácích surovin a  může to způsobit značné problém zejména v sociálně slabších domácnostech a v  lokalitách, které nemají dostatečný přístup k  jiným energetickým zdrojům pro lokální výrobu tepla,“ upozorňuje Ladislav Pelcl.

Podle něj tímto jednáním stát navíc podceňuje problematiku energetické bezpečnosti a soběstačnosti. „Naše dovozní energetická závislost je jedna z  nejnižších v  EU. V současnosti dosahuje 26–28 procent, respektive 42–45 procent, zohledníme-li jadernou energii jako dovážený zdroj. Za takto nízká čísla vděčíme především intenzivnímu využívání vlastních zdrojů energie zejména při výrobě elektřiny a centrální výrobě tepla,“ doplňuje Ladislav Pelcl.

Příběh o kotlíkových dotacích se ještě může zvrhnout do kouzelného závěru. Počet kotlů na uhlí díky dotacím a levnému vytápění nemusí klesnout, po ukončení těžby v  lomu ČSA přestane vycházet bilance v  oblasti tříděného uhlí a především na začátku topné sezóny budou české domácnosti s  kotli na uhlí pociťovat kritický nedostatek paliva. A třešnička na dortu? Jeden dům za druhý začnou jako kdysi dráteníci obrážet úředníci, kteří budou kontrolovat, jestli náhodou někdo netopí nevhodným palivem.

Tak co myslíte, ujme se nakonec pro tento příběh termín Kotlíkgate?

Mohlo by vás zajímat:
Vysočina chce další peníze na kotlíky
Hejtman tlačí na ministra kvůli kotlíkovým dotacím
Peníze do luftu