Doba čtení:3 m, 4 s
Ministr životního prostředí má samozřejmě chránit životní prostředí. Ale nemůže být fanatik, ani ignorant. Dojde to premiérovi Petru Filovi v případě Petra Hladíka?
Jezuité platí v českých zemích za symbol bezohledného náboženského fanatismu. Proto se titulek tohoto textu přímo nabízel. Ministr životního prostředí v očekávání, Petr Hladík z KDU-ČSL, totiž poskytl v posledních dnech médiím dva rozhovory (zde a zde) ve kterých odkryl svůj přístup k energetice. Je to logické, neboť energetika se s problematikou životního prostředí těsně prolíná. Jenže – a právě zde je paralela s jezuity – i (budoucí) ministr životního prostředí musí vnímat realitu. Respektovat přírodní zákony. A chápat programové prohlášení vlády, jejímž chce být členem. Nic z toho se však panu Hladíkovi nedaří.
Programové prohlášení vlády totiž říká, že „Uhelné elektrárny budou odstavovány pod podmínkou zajištění dostatečných záložních kapacit… Budeme vytvářet podmínky pro energetickou transformaci a rozvoj uhelných regionů tak, aby byl možný odklon od uhlí do roku 2033.“
To, mimo vší pochybnost, znamená náhradu ve stabilních zdrojích energie, nikoli náhradu v občasných zdrojích energie (OZE). O splnění této podmínky si však zatím můžeme nechat jen zdát. Petr Hladík přesto tvrdí, že těžba uhlí v Česku skončí v roce 2033. Jednoznačně tak, pěkně po jezuitsku, preferuje svoji víru před realitou.
Jiná věc je, že samotný fakt, že Petr Fiala souhlasil s tím, aby do programového prohlášení vůbec rok 2033 pronikl, je velikou chybou. Vzbuzuje totiž v odpůrcích uhlí falešné naděje, že se něco takového dá bezpečně stihnout. S velkou pravděpodobností to však není pravda. Ostatně Uhelná komise došlo k tomu, že reálné je uhlí opustit v roce 2038. Za stejné podmínky, tedy že budou existovat dostatečné náhradní kapacity. Řada lidí z energetiky byla velmi skeptická i k tomuto termínu, byť o pět let delšímu. Mimochodem, Uhelná komise stále existuje, ale vláda od ní nic nechce, ba dokonce ani si nenechala znovu předložit její závěry.
Realita je přitom neúprosná. Již za dva roky se stane Česko závislé na dovozu elektřiny. Rychlé odstavování stabilních zdrojů bez stejně stabilní náhrady tuto závislost jen prohloubí a dále ohrozí národní bezpečnost Česka. Rychlý odchod od uhlí by také dostal do těžko řešitelné situace teplárenství, na kterém je závislá více než třetina Čechů a téměř polovina dálkového tepla pochází z uhlí.
A nejen to. Ve chvíli, kdy by uhlí přestaly používat elektrárny a teplárny, přestaly by fungovat uhelné velkolomy. Tím pádem by nebylo uhlí ani pro individuální vytápění. Individuální přechod na plyn přitom za současné situace zvolí opravdu málokdo a zdaleka ne každý si může dovolit tepelné čerpadlo (které mimochodem zase potřebuje stabilní dodávku elektřiny). Ani dotace z Nové zelené úsporám, na které Petr Hladík spoléhá, nejsou cestou pro každého z nízkopříjmových skupin.
Celý tlak na co nejrychlejší odchod Česka (i dalších evropských států) od uhlí je přitom úplně zbytečný. Protože samotná Čína sice investuje do zelených technologií, jak říká Petr Hladík, ale také jen za loňský a letošní rok uvede do provozu uhelné elektrárny se zhruba desetinásobným výkonem, než mají všechny české uhelné elektrárny dohromady. Pro drahý a v důsledku nebezpečný nepřipravený úprk od uhlí tedy není žádný – ani klimatický – důvod. Což už pan Hladík, stejně jako nikdo ze zelené fronty, neříká.
Ministr životního prostředí nemůže přehlížet ani fakta týkající se nutnosti posílení přenosové i distribuční soustavy, jež vyplývá z prosazování decentralizovaných zdrojů. Nemůže ani ignorovat limity, jež omezují komunitní energetiku. Bohužel, z rozhovorů, na které se odkazujeme na začátku komentáře je zřejmé, že to Petr Hladík buď neví, nebo ví, ale ignoruje. Jeho ochota pustit fotovoltaiku a především větrné elektrárny do národních parků a chráněných území celý obraz zaslepenosti jen smutně podtrhuje.