Doba čtení:3 m, 50 s
Největší evropská ekonomika potvrzuje svoji sázku na neexistující, nebo nejisté zdroje energie. Tedy vodík, plyn a obnovitelné zdroje.
Minulý týden přinesl portál Euractiv.fr (zde) zprávu o tom, že Německo chce do konce roku 2031 zprovoznit 17 až 21 gigawatt instalovaného výkonu v nových plynových elektrárnách. Plynové elektrárny jsou přitom ty, které při současném způsobu tvorby ceny elektřiny na burze zvyšují její cenu, protože jde o zdroje, jejichž výroba je nejdražší.
„Investice do plynových elektráren […] zůstávají relevantní za předpokladu, že budou zavedeny odpovídající kapacity na LNG [zkapalněný zemní plyn] a ceny se normalizují,“ stojí v dokumentu ministerstva hospodářství a ochrany klimatu, vedeného Robertem Habeckem (Zelení). To, že by se ceny plynu měly v dohledné době vrátit na úroveň první poloviny roku 2021, přitom nikdo nepředpovídá.
Zkapalnělého zemního plynu (LNG), kterým Evropané nahrazují plyn z plynovodů z Ruska, je totiž nedostatek. Například v říjnu loňského roku přišlo varování z Japonska, že možnosti dlouhodobých kontraktů, které by začaly platit před koncem roku 2026, jsou již vyčerpány (zde).
V Německu klesá riziko nedostatku plynu
Nyní se sice zdá, že Evropě se daří zvládnout výpadek ruského plynu, ale příští rok to nemusí platit. „Je třeba si uvědomit, že pro letošní zimu se do zásobníků vtláčel z velké části ještě ruský plyn, což pro příští rok ale nebude platit. Zmíněný výpadek bude třeba nějak nahradit. Kvalifikované odhady jsou v tuto chvíli obtížné a situace může být horší či lepší v závislosti na počasí v zimní sezoně a na rychlosti budování a nahrazování kapacit plynovodů z Ruska,“ řekl deníku Echo24.cz mluvčí Pražské plynárenské Miroslav Vránek, když komentoval tuzemskou situaci (zde). Což je stejná situace, jaká panovala v Německu.
Zelené Německo je tedy zřejmě pevně rozhodnuté zbavit se uhelné energetiky za každou cenu. Stejně jako té jaderné. Do roku 2030 tak chce mít 80 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů, zbytek a výpadky dodávek z občasných obnovitelných zdrojů (OZE) má obstarat zdvojnásobený instalovaný výkon plynových elektráren. Ten by tak dosáhl necelých 50 gigawatt.
Tím se ovšem Německo pouští na stále tenčí led. Protože spotřeba spolkové republiky se obvykle pohybuje zhruba mezi asi 40gigawatty v noci až po více než 80 gigawatt ve špičce, ale dodávky z OZE ve špatných dnech nedají dohromady víc než pět gigawatt! Tedy v době kdy nesvítí slunce a nefouká vítr (podrobněji např. zde). Jejcih celkový instalovaný výkon je přitom asi 125 gigawatt… Přesnou představu si může každý při pohledu na online grafy společnosti Agora Energiewende zde. Pokud se Německo vzdá po roce 2030 i záložních uhelných elektráren, bude v takových případech odkázáno pouze na dovoz elektřiny. Její přebytky v okolních státech, především v zimě, však budou nadále klesat (dosud exportní Česko má být na dovozu závislé již v roce 2025) a po roce 2040 má mít podle organizace ENTSO-E přebytek pouze Francie (zde). Na tak masivní dovozy, jaké bude při nepřízni počasí Německo potřebovat, navíc s vysokou pravděpodobností ani není připraveno přeshraniční elektrické vedení.
V Německu znovu začaly hádky o jádro
Německá vláda podmiňuje nové plynové zdroje tím, že budou moci spalovat také vodík. To aby uklidnila zelené organizace, jak poznamenává Euractiv.fr. Konkrétně to znamená přimíchávání vodíku, nikoli kompletní provoz na vodík. Konkrétně zelený vodík, tedy ten, který se vyrobí elektrolýzou za pomoci elektřiny, získané z OZE. Jak je však zřejmé z předchozích řádek, ani nějakých 125 gigawatt instalovaného výkonu OZE nedokáže pokrýt potřeby současného Německa.
Přitom spotřeba elektřiny má v následujících letech a desetiletích růst- A to bez ohledu na úspory. Přechod všeho v jednotlivých evropských státech, včetně hutí a dopravy bude znamenat řádový vzestup spotřeby. Podle dosavadních zkušeností to občasné zdroje, ani s deklarovaným růstem plynové kapacity nemůžou zvládnout. K tomu by ovšem ještě měly dokázat pokrýt obrovskou spotřebu obrovských elektrolyzérů, jež mají vyrůst na pobřeží Severního a Baltského moře, aby zásobovaly infrastrukturu zeleným vodíkem. Je takové očekávání realistické? „Abychom získali jednu kilowatthodinu ve vodíku, musíme do systému vložit tři kilowatthodiny elektřiny,“ konstatuje František Hrdlička z ČVUT.
„Nízká energetická hustota vodíku ve srovnání se zemním plynem vodík v energetice značně penalizuje. Nahradíte-li třeba 50 procent objemu zemního plynu zeleným vodíkem, ušetříte jen 20 procent emisí CO2 a současně si snížíte množství energie na polovinu ve stejném objemu plynu,“ uvádí jeden ze základních problémů zamýšleného přechodu na vodík Radek Jirků (podrobněji zde a zde) ze společnosti Sev.en. Ta v Česku provozuje dvě uhelné elektrárny a pečlivě sleduje možnosti angažmá v OZE.