Vinkler: Elektřinu na vývoz bude mít jen Francie

„Mix založený pouze na obnovitelných zdrojích by pravděpodobně nesplňoval kritéria ČEPS pro spolehlivé dodávky elektřiny,“ říká v rozhovoru diplomaticky Karel Vinkler. Foto: ČEPS

Na dovoz elektřiny se Česko v budoucnu nemůže spoléhat. Republika potřebuje zavést kapacitní mechanismus, který zajistí bezpečné dodávky elektřiny, když nebudou OZE produkovat. Jak vidí budoucnost české energetiky Karel Vinkler, ředitel sekce Strategie a rozvoj nových technologií ve společnosti ČEPS?

Rozhovor s Karlem Vinklerem, ředitelem sekce Strategie a rozvoj nových technologií ve společnosti ČEPS nastavuje nemilosrdné zrcadlo „klimatickým“ přáním a prohlášením nejen českých politiků. To, že své odpovědi formuluje velmi kulantně, jim neubírá na naléhavosti. Například upozorňuje na to, že čím bude vyšší podíl OZE, tím vyšší budou nároky na nezbytné kapacity flexibilních zdrojů, jež budou vykrývat jejich výpadky. A nejen to, bude potřeba i flexibility na straně spotřeby. Což znamená jediné – regulaci odběru. Vysvětluje také, proč si Česko nedokáže z vlastních zdrojů ani v budoucnosti vyrobit tolik zeleného vodíku, aby to významně pomohlo s dekarbonizací. Z Vinklerových odpovědí také jasně vyplývá, že připojení Ukrajiny k evropské síti má v první řadě za cíl „krýt záda Ukrajině“ a ne řešit energetické problémy států v EU.

Pro úplnost dodáváme, že Karel Vinkler se ujal odpovědí na otázky iUHLI.cz místo zaneprázdněného předsedy představenstva ČEPS Martina Durčáka.

Může Česko do roku 2050 přejít bezpečně na dodávky elektřiny pouze z jádra a obnovitelných zdrojů?

Bezpečný přechod na takový energetický mix je určitě možný, i když ne úplně bez problémů. Doteď jsme byli zvyklí na snadno řiditelné zdroje závislé na fosilních palivech. To se ale s nástupem dekarbonizační politiky bude měnit. V první řadě se budeme muset naučit pracovat s narůstající neurčitostí výroby z obnovitelných zdrojů. Ta je spojená s potřebou dostatečných záloh a flexibility v případě nedostatku slunečního záření nebo větru. S nástupem decentralizace a komunitní energetiky se také se postupně stírají rozdíly mezi výrobcem a spotřebitelem (tzv. prosumer – aktivní zákazník, pozn.red.), čímž se zintenzivňuje potřeba chytrého a efektivního řízení sítí. To všechno spolu se zvýšenou elektrifikací společnosti bude samozřejmě vyžadovat masivní investice do rozvoje přenosové soustavy.

Budinský: Chtít konec uhlí v roce 2033 je zcela absurdní

Například europoslanci Mikuláš Peksa (Piráti) a Luděk Niedermayer (TOP09) tvrdí, že se můžeme spolehnout na dovoz elektřiny v EU (zde a zde). Mají pravdu?

Toto tvrzení vychází z předpokladu, že by měly být k dispozici přebytky elektrické energie z obnovitelných zdrojů dostupné v každém okamžiku a v potřebném objemu. Specifikem elektřiny jako komodity je, že musí být spotřebována v momentě výroby a až na pár výjimek se nedá ve velkém množství skladovat. V hodinách, v nichž nefouká dostatečně vítr nebo nesvítí slunce, evropští výrobci jednoduše nebudou produkovat přebytky elektřiny z obnovitelných zdrojů (OZE), které by byly použity k pokrytí spotřeby v nedostatkových státech. Zároveň tato úvaha předpokládá dostatek přenosových kapacit a výstavbu nových vedení. Spoléhat se jenom na dovoz elektřiny z vysoce volatilních OZE by proto mohlo znamenat ohrožení bezpečnosti a stability dodávek elektřiny v České republice.

Hodnocení zdrojové přiměřenosti ČEPS (MAF CZ 2021, zde ) ukázalo, že Francie je v roce 2030 se svými 107 TWh jedinou evropskou zemí s výraznou pozitivní exportní bilancí. Počet evropských států s negativní bilancí bude navíc dále narůstat, což značně limituje prostor pro import elektřiny do ČR. Současně se německá vláda vyjádřila v letošním prohlášení, že přebytky z obnovitelných zdrojů budou přednostně využity pro výrobu vodíku z elektrolyzérů, což spolu s nárůstem spotřeby elektrolyzérů omezuje objemy levné elektřiny pro vývoz.

Aktuální napjatá situace v energetice poukazuje na akutní potřebu posílit energetickou bezpečnost a soběstačnost České republiky. Je proto velmi důležité nezvyšovat závislost státu na zahraničních zdrojích a dodržet limit pro importní saldo České republiky ve výši 10 procent spotřeby elektřiny za rok, jak je stanoveno v Aktualizované státní energetické koncepci (ASEK).

Jaké předpoklady by musely být splněny, aby se Česko – a nejen Česko – mohlo v budoucnu plně spoléhat na import elektřiny?

Jak jsem říkal, na dostupnost dovozu elektřiny do České republiky plně spoléhat nelze.  Dostatečné přebytky pro export neposkytne skoro žádný evropský stát. V krátké době bude v Evropě zintenzivněna elektrifikace sektorů závislých na primárních fosilních palivech – především náhradou za ropu a zemní plyn – čímž naroste spotřeba elektrické energie. S rostoucí poptávkou se tak snižují možnosti pro vývoz elektrické energie do Česka.

Jak sám upozorňujete, současné analýzy vývoje zdrojové základny v tuzemsku i okolních státech, které zpracoval ČEPS jsou pro Česko velmi varovné. Mohlo by je něco změnit k lepšímu? 

ČEPS vyvíjí mimořádné úsilí pro včasnou detekci problémů, které by mohly ohrozit stabilitu přenosové soustavy a bezpečnost dodávek elektřiny. Současně se jako provozovatel přenosové soustavy podílíme na zpracování Evropského hodnocení přiměřenosti (ERAA). Shodný přístup aplikujeme zejména v dokumentu MAF CZ 2021, který nabízí možnosti pro udržení zdrojové přiměřenosti České republiky.

Z krátkodobého hlediska MAF CZ upozorňuje na potřebu zavedení kapacitního mechanismu v české legislativě. Kapacitní mechanismus zajistí předem zasmluvněný výkon pro hodiny, kdy výroba elektřiny z tržně nasazených zdrojů není schopna plně pokrýt spotřebu. Z dlouhodobého hlediska, spolu s rozvojem OZE v souladu s Modernizačním fondem, ČEPS apeluje na výstavbu nového jaderného zdroje, který by významně posílil produkci klasických elektráren.

Jirků: Vodík budeme muset dovážet, stejně jako zemní plyn

Je ČEPS při zachování současného dekarbonizačního trendu v Evropě schopna garantovat v roce 2030 bezpečné a stabilní dodávky elektřiny pro pokrytí všech potřeb České republiky?

ČEPS počítá při plánování investic a provozu přenosové soustavy s nezbytnými rozvojovými opatřeními pro integraci obnovitelných zdrojů a realizaci dekarbonizačních politik, a to s dostatečným předstihem. Naše společnost se také aktivně angažuje v projektech pro rozvoj flexibility v České republice, které umožní zmírnit nebo plně eliminovat dopady volatility na výrobu elektřiny. Připravujeme přenosovou soustavu, aby byla schopna v tomto časovém horizontu spolehlivě plnit své povinnosti.

A v roce 2040?

Platí to samé jako pro rok 2030. Kritickým momentem je otázka časové hranice pro útlum uhelných zdrojů a náběh nového jaderného zdroje.

EU začala v poslední době sázet na přechod na „zelený“ vodík. Ten se má vyrábět ze zelené elektřiny, tedy té, již dodají obnovitelné zdroje. V té souvislosti se mluví především o větrných elektrárnách. Považujete za reálné, aby tyto VTE, nebo OZE obecně, produkovaly tolik elektřiny, že bude možné bezpečně dekarbonizovat energetiku a při tom vyrábět dostatečné množství vodíku?

Na úvod je třeba říct, že dekarbonizace se týká nejen energetiky, ale také všech ostatních segmentů ekonomiky. Pro výrobu vodíku je zapotřebí velký objem zelené elektřiny. Dá se říct, že ideálním zdrojem elektřiny pro hydrolýzu jsou větrné elektrárny v moři s vysokým využitím. V našich podmínkách tak nelze počítat s významnou tuzemskou produkcí zeleného vodíku pro plnou dekarbonizaci energetiky – proto aktuální Vodíková strategie ČR uvádí, že Česko kvůli své geografické poloze bude vodík hlavně dovážet. Je dost pravděpodobné, že určitý objem vodíku z elektrolyzérů se přirozeně v ČR vyrábět bude. V našich podmínkách se ale nejedná o klíčový nástroj, který by mohl pomoci plně dekarbonizovat tuzemský energetický mix. (O náročnosti výroby zeleného vodíku jsme na iUHLI.cz psali zde, zde a zde.)

Je možné, aby Česko do roku 2050 přešlo na zdrojovou základnu tvořenou pouze jádrem a OZE? Co by to vyžadovalo? Kolik by to asi mohlo stát?

Kombinace jádra a OZE je považována za jeden z možných cílových modelů pro bezemisní energetický mix. Jádro jako zdroj není problémem pro stabilitu sítě, OZE instalované ve velkých objemech a nedoplněné flexibilitou už ano. Obecně platí, že čím větší je instalovaný výkon OZE, tím je větší potřeba flexibility na straně výroby či spotřeby, která by tyto zdroje pomohla řídit, a udržovat tak výkonovou rovnováhu. Potřeba flexibility se v diskusi o dekarbonizaci ekonomik v Evropě často opomíjí, představuje ale její nedílnou součást.

Náklady do roku 2050 na transformaci tuzemského mixu do modelu jádro-OZE-flexibilita je velmi obtížné kvantifikovat. Největší část by určitě zabrala výstavba nových jaderných bloků, je ale možné, že s technologickým pokrokem a inovacemi by se značně zlevnila každá část uvedené triády.

A může Česko do roku 2050 fungovat pouze na elektřině z OZE?

Potenciál pro rozvoj OZE je v ČR bohužel omezený. I kdybychom maximalizovali kapacitu obnovitelných zdrojů, výsledný výkon by stále nepostačoval k pokrytí veškeré spotřeby. Energetický mix založený jenom na obnovitelných zdrojích by také vyžadoval ohromné investice do flexibility. Velmi volatilní výroba solárních a větrných elektráren by navíc představovala značný problém pro zdrojovou přiměřenost (o skutečném potenciálu OZE v ČR jsme přinesli rozhovor zde). Nenajdou-li se technologická řešení, která by tyto problémy spolehlivě vyřešila, mix založený pouze na obnovitelných zdrojích by pravděpodobně nesplňoval kritéria ČEPS pro spolehlivé dodávky elektřiny.

Jaký energetický mix považujete pro Česko za ideální? A jaké by mělo být zastoupení jednotlivých typů zdrojů?

Charakter provozu obnovitelných zdrojů v ČR je silně sezónní. ČEPS jako provozovatel přenosové soustavy preferuje takový energetický mix, který zajistí stabilní a dostatečné dodávky elektrické energie pro spotřebitele v Česku v průběhu celého roku. Při posuzování vhodné technologie se řídíme principem technologické neutrality, která bere především v potaz ekonomické nároky a spolehlivost provozu. V našich materiálech dlouhodobě upozorňujeme na potřebu zvýšení výkonu zdrojů základního zatížení, které hrají klíčovou rolu pro snížení importní závislosti České republiky. Obnovitelné zdroje proti tomu snižují emisní zátěž. Jak již bylo zmíněno dříve, spolu s rozvojem OZE tuto úlohu optimálního výrobního mixu splní nový jaderný blok společně se zajištěním dostatku regulačních kapacit.

Ministr průmyslu Jozef Síkela prohlásil, že Ukrajina může pomoci státům EU s dodávkami elektřiny. Sítě propojené máme, ale může nyní z Ukrajiny opravdu přicházet nějaké významné množství elektřiny? Pokud ano, je bezpečné se spoléhat na dodávky ze státu, na jehož území probíhá válka?

Přeshraniční obchodování s Ukrajinou začalo nedávno, a to 30. června 2022. V aktuální první fázi obchodování činí maximální přeshraniční kapacita 100 MW. V případě úspěšného provozu se bude po zhodnocení bezpečnosti stability systému tato kapacita rozšiřovat, a to s ohledem na dostupnost výrobních zdrojů (včetně primárních paliv) a aktuální spotřebu elektrické energie. Ukrajina má relativně nízkou spotřebu elektřiny v porovnání s evropským průměrem a lze souhlasit s tvrzením, že tento stát má velký potenciál z hlediska zdrojů energie.

Připojení Ukrajiny do evropské sítě má za primární úlohu pomoci v případě těžkého poškození zdrojů elektrické energie nebo přenosové soustavy, komerční integrace zůstává cílem sekundárním. Evropské státy se proto na dovoz elektřiny z Ukrajiny stoprocentně nespoléhají, i když určitě může pomoci pokrýt spotřebu v případných kritických obdobích.