Doba čtení:3 m, 18 s
Pokusy o ochlazování Země můžou napáchat víc škody, než užitku. Přesto již je soukromníci dělají. O dalších se uvažuje.
„Stačí jen trochu upravit tu správnou věc a můžete získat úplně jiné vzorce počasí. A pak možná nebudete moci pěstovat věci, na které jste byli zvyklí, a nastanou problémy s každodenním životem, které jste nikdy předtím nemuseli řešit. Může to jít oběma směry – ze studeného se může stát teplé, z vlhkého suché a ze suchého mokré, a tyto změny mohou nastat na celé Zemi,“ varuje v deníku Epoch Times před geoinženýrstvím Christopher Essex, emeritní profesor aplikované matematiky a fyziky na University of Western Ontario a bývalý ředitel tamního programu teoretické fyziky, který také dříve vedl klimatický panel Světové federace vědců (World Federation of Scientists).
Proti – nejen jeho – názoru, podloženému vědeckou prací, stojí osobní přesvědčení dvou aktivistů Luka Isemana a Andrewa Songa ze společnosti Make Sunsets, kteří se již pustili do ochlazování Země pomocí balónů s oxidem siřičitým, jež vypouštějí do vrchních vrstev atmosféry (zde). Ty po prasknutí vytvářejí mraky ze síry, jež odrážejí sluneční záření, přicházející k Zemi. Aktivisté uvádějí, že jejich mraky zůstávají na obloze šest měsíců až tři roky. Závisí na tom, kde a do jaké výšky jsou vypuštěny.
Sami přitom přiznávají, že jejich aktivita poškozuje ozonovou vrstvu. Ta se přitom po zákazu freonů teprve zotavuje ze svého poškození a plně se má obnovit teprve v roce 2060.
Údajně jsou v kontaktu s NOAA, FAA a FBI. (Proč jsou v kontaktu s FBI a jakou má FBI kvalifikaci k posuzování geoinženýrských pokusů není zřejmé.)
Ač je činnost Make Sunsets veřejně známá, nikdo z politiků, kteří se angažují v „záchraně klimatu“ se tím nezabývá. Přitom se dosud tyto aktivity vždy opíraly o nějaké studie a o snahu o širší mezistátní dohodu. Kvalitu studií nechme stranou, důležité v tomto případě je, že dosavadním rozhodnutím předcházela mezivládní dohoda, nebo alespoň vládní rozhodnutí. Tentokrát jde o iniciativu dvou chlápků, kteří se rozhodli, že správným řešením je začít Zemi ochlazovat. Navzdory tomu, že na složitost a naši neznalost fungování systémů planety upozorňuje široká vědecka obec, tak pokud je něco i za aktivistickou hranou, je to právě tohle.
Jak to, že nepadla německá vláda?
Jestliže nejsme schopni shodnout se na tom, zda umělé vyvolávání deště nemůže mít i jiné následky, než déšť v plus mínus požadované lokalitě, jak můžeme někoho nechat začít ochlazovat planetu? Primární opatrnost už se z odpovědných míst zcela vytratila?
Dubnové záplavy v pouštním Dubaji, který „očkuje“ mraky dlouhodobě, mohly být shodou okolností. Jednorázovým jevem. Ale třeba Íránci údajně dlouhodobě žehrají na to, že vyvolávání dešťů v některých okolních státech jim způsobuje katastrofální sucho. Mají pravdu? To zřejmě nikdo neví. Před sedmi roky se Brazílie obávala nedostatku elektřiny, protože se jí nedostávalo vody pro její hydroelektrárny (zde a zde) a jiná situace nebyla ani v roce 2021 (zde). Nyní noviny informují o tamní protržené přehradě a dalších, kterým to hrozí (zde). Přitom v Ekvádoru je hlavní město Quito prakticky bez vody a omezeny jsou i dodávky elektřiny (zde). O očkování mraků se v této souvislosti nemluví. O to spíš je to však varování, že v tom, jak funguje počasí a klima se ve skutečnosti vyznáme jen velmi málo. A přesto se dvojice aktivistů pustí do ochlazování Země.
Kde jsou odpovědní politici, aby je okamžitě zastavili? Nebo si ve jménu „záchrany klimatu“ můžou aktivisti dovolit opravdu cokoli? S ohledem na to, že se plány na ochlazování Země zabývají i sami politici – a to jak v EU, USA i OSN (zde) – není asi reálné jejich zásah proti tvůrcům sirných oblaků očekávat.
Největší nebezpečí těchto pokusů spočívá v tom, že mohou nastartovat procesy, které nejen, že nebudeme mít pod kontrolou, ale které především můžou mít jiné následky, než jaké bychom očekávali. „Začíná se to jevit jako technický problém („záchrana klimatu“), kde můžete dělat pokusy a omyly a zjistit, zda to funguje nebo nefunguje. Ale klimatický problém není inženýrským problémem, je to zásadní vědecký problém. …Je mnohem subtilnější a složitější,“ varuje proto Christopher Essex.