Ponsová ukázala skutečné záměry Bruselu

Chceme uhlíkovou neutralitu, ale nevíme, jak zachovat fungování společnosti. Snad na to přijdeme. Ale už víme, co všechno chceme zakázat, nařídit a vnutit. V rozhovoru pro server Seznam Zprávy to prozradila ředitelka Institutu Jasquese Delorse Geneviève Ponsová.

Snůška polopravd, přání a nedbale zamaskovaných hrozeb, v součtu ukázková demagogie a manipulace, které si žádný „antimanipulátorský“ aktivistický server nevšimne. Tak se dá shrnout obsah odpovědí ředitelky Institutu Jacquese Delorse Geneviève Ponsová v rozhovoru pro Seznamzprávy (zde) na téma údajné potřeby snížení emisí o minimálně 55 procent do roku 2030.

Čtěte také:
Analýza: V Uhelné komisi se přetlačují tři proudy
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

„Změnit musíme opravdu vše, současná zdravotní krize nám ukazuje, že to jde,“ lže hned v první větě celého materiálu ředitelka institutu. Protože změny v životě lidí kvůli koronaviru jsou změnami dočasnými. Do té doby, než poklesne reprodukční číslo viru, než se rozběhne očkování, než vlády (voliči) pochopí, že lockdowny nepřinesou dlouhodobé řešení, než zahrneme virus do běžného životního rizika. Tedy, alespoň nám vlády říkají, že jsou to změny dočasné. A ekonomické údaje jasně ukazují, že současný karanténní trend už nesmí trvat moc dlouho, neboť jinak začne státním financím lámat vaz. Což ovšem paní ředitelka jistě dobře ví. Takže také dobře ví, že její citované srovnání dočasných opatření a opatřeními trvalými, jež budou uhlíkovou neutralitu provázet, je bohapustá lež.

Mimochodem, Institut Jacquese Delorse (bývalého předsedy EK) je think tank, který svoji činnost popisuje takto: „Naším cílem je vypracovávat analýzy a návrhy zaměřené na evropské subjekty s rozhodovací pravomocí a širší publikum a přispět k debatě o Evropské unii.“ (zde) Jak na svých stránkách uvádí, je jeho cílem ovlivňovat evropské vlády. Z prohlídky webu institutu je evidentní, že jde o silně probruselskou organizaci, financovanou i z bruselských fondů. Správní orgány institutu jsou plné lidí, kteří pracovali vysoko ve strukturách EU. Ale zpět k výrokům paní ředitelky.

„V této věci, která je důležitá pro nás pro všechny, je ale nutné být rozhodný. A doufat, že s touto rozhodností přijdeme i na způsob, jak toho dosáhnout. Doufáme, že nalezneme způsob života, který nám umožní vypouštět méně oxidů uhlíku,“ pokračuje Ponsová ve vysvětlování, proč je podle ní potřeba snížit evropské emise o minimálně 55 procent do roku 2030. Nadiktovat 440 milionům lidí nějaký cíl, který jim může postavit život na hlavu a pak „doufat, že přijdeme i na způsob, jak toho dosáhnout,“ je vrcholná ukázka fanatismu. A také pevného odhodlání zlomit, nebo ignorovat všechny jiné názory. Zároveň je z toho také cítit bezradnost, kterou potvrzuje i věta „Doufáme, že nalezneme způsob života, který nám umožní vypouštět méně oxidů uhlíku.“ Takže současná hlavní unijní agenda stojí na doufání, máme to potvrzené černé na bílém.

„Je pravda, že se bude muset změnit průmysl, změnit se musí celé regiony a způsob života v nich, to se týká i pracovní síly. Ta se bude muset reformovat a spousta lidí musí změnit profesi. Nebude to jednoduché, věřím ale, že to půjde,“ přibližuje zkušená bývalá aparátčice Evropské komise představy unijního establishmentu. Ten sice neví, kolik to bude stát, ani jak to bude fungovat, ale je pevně rozhodnutý změnit lidem v Evropě život. Což Ponsová dále rozvíjí:

„Můžeme konzumovat méně, že nemusíme tolik cestovat, že můžeme trávit prázdniny nedaleko domova, že se můžeme zásobit z domácích zdrojů. Vidím v tom i mnoho pozitivních změn, které tato krize zrychlila. I samotná krize je spojená s tím, jak se chováme k přírodě – myslím na odlesňování, urbanizaci, atd. Myslím, že je třeba změnit všechno. Pokud budeme například jíst méně masa, uděláme velký krok pro záchranu přírodních zdrojů i pro snížení emisí metanu. Menší konzumace masa přinese také úsporu vodních zdrojů – na výrobu kila masa je třeba podstatně více vody než na kilo obilnin.“

O takovéto změně začali bruselští mluvit až po posledních eurovolbách, kdy zeleně zabarvené strany, včetně českých pirátů, získali v europarlamentu pohodlnou většinu. Ve volebních programech o takových záměrech však moc nemluvili. Každopádně je na místě zásadní otázka: Opravdu si chcete nechat od nějaké EU diktovat, kolik můžete sníst za měsíc masa a jak často si můžete koupit nové kalhoty? O autu ani nemluvě. Protože přesně k tomu tyhle názory míří. Dávno už nejde jen o uhlí, nebo obecně fosilní paliva!

„Máme tu stovky tisíc mladých lidí, kteří vycházejí do ulic kvůli tomu, aby se udělalo, co je třeba pro záchranu planety. Ta tu zůstane miliardy let, ale pokud zničíme životní prostředí, budou naše děti a vnoučata žít v takovém, které bude stále nepříjemnější,“ říká také Geneviève Ponsová, aby bylo jasné, že to přeci musíme udělat. Jenže:

Za prvé i podle slov paní ředitelky není jasné, jakou budoucnost, jaký život vůbec EU našim dětem a vnoučatům připravuje. Tedy kromě nepředstavitelného zadlužení, to jediné jasné je. To by se snad mělo vědět, ne? Tím myslím, že by to měla vědět i veřejnost, ne jen pár ideologů a funkcionářů v nějakém bruselském bunkru. Vy chcete poslat své děti a vnoučata do bruselského neznáma?

Za druhé a paní ředitelka to opět sama přiznává, na světě se 40 procent energie stále vyrobí z uhlí. Valná většina emitentů je přitom mimo země, které tvoří EU. Řada zemí navíc stále staví uhelné elektrárny. A Čína, zodpovědná za více než čtvrtinu světových emisí CO2, plánuje svoji uhlíkovou neutralitu až na rok 2060. Jaký tedy má smysl, aby se snižováním emisí do roku 2030 kvaltovalo Česko – environmentalisté by chtěli do roku 2030 odstavit všechny uhelné elektrárny v zemi – když by se tím vyřešilo 0,18 procenta globálních emisí?

Za třetí a to paní ředitelka zcela jistě ví, dnes vypuštěný CO2 bude v atmosféře až 100 let. Jestli se podnebí mění kvůli množství CO2 v atmosféře a jeho největší producent jej bude vypouštět do roku 2060 (snad), znamená to, že se klima může začít vracet ke stavu ze začátku 20. století někdy po polovině 22. století. Což je skutečnost, o které se aktivističtí politici setrvale mlčí. Což jen potvrzuje, že tahle zelená církev nehraje s veřejností férově. Co ještě nám tají?