Poprvé jsem sfáral před šedesáti lety

Josefa Gerthnera znají návštěvníci Mostecka také jako průvodce Uhelného safari. Foto: Sev.en

Nestor severočeského hlubinného dobývání. Tak označilo Josefa Gerthnera kolegium Sdružení hornických a hutnických spolků České republiky při předávání ceny Český permon. Muž, který stál u zrodu hornického spolku i muzea, si ze setkání hornických měst v Jihlavě odvážel cenu za celoživotní dílo.

Co pro vás cena znamená?

Velice si ocenění vážím, protože to není cena od jedné instituce, ale od celého sdružení, tedy od spousty organizací, spolků a lidí, kteří se na tom museli shodnout. Chci ale zdůraznit, že nejsem jediný z tohoto regionu, kdo cenu dostal. Je to také Ivan Cáder z Měděnce, který udělal ve štolách v Krušných horách obrovský kus práce a spousta aktivit závisí jen na něm. Navíc se mu teď splnilo velké přání – zápis na seznam světového dědictví UNESCO.

A není vám trochu líto, že mezi hornickými památkami Krušnohoří nejsou žádné připomínky hnědouhelné těžby?

Však ono se to sklouzne i dolů pod hory. Když už budou lidé cestovat po památkách třeba v Krupce nebo Měděnci, přijedou se podívat i do Podkrušnohorského technického muzea v Kopistech. Určitě nám to pomůže. Druhá věc ale je, že německá strana má život trochu lehčí, protože finanční injekce do hornických památek jsou tam nesrovnatelně větší než u nás. My sháníme peníze po tisícikorunách.

Čtěte také:
Rekultivaci pomůžou nová auta
Pozemky po těžbě uhlí využijí i Lesy ČR

Vraťme se na začátek. Poprvé jste sfáral do dolu v roce 1962…

To jsem začal pracovat, ale poprvé jsem do hlubiny sfáral, když mi bylo 15, tedy před šedesáti lety.

Co rozhodlo o tom, že budete horníkem?

Situace v rodině, nic jiného mi nezbývalo. A vůbec toho nelituji. Naopak. Dodnes si to pamatuji, nastupoval jsem 5. července 1962 do dolu Zdeněk Nejedlý v Komořanech. Když důl skončil s těžbou, přešel jsem po 18 letech na Julius III v Kopistech. Posledním dolem byl Kohinoor v Mariánských Radčicích, kde jsem pracoval až do penze. Začínal jsem jako štajgr čili revírník, později jsem pracoval jako vedoucí směny a vedoucí větrání a také vedoucí likvidace havárie.

Na Julius III, dnes technické muzeum, jste se tedy vracel po mnoha letech, ovšem v jiné roli?

Ano, jako správný zločinec jsem se vracel na místo činu… Jako průvodce návštěvníků muzea. Štola je udělaná přesně tak, jak byla na původním dole Julius, takže o to jsem měl provádění snazší. Průvodcovství mě nesmírně bavilo. Když potom začalo vznikat Uhelné safari a hledali kvalifikované průvodce, kteří něco o hornictví vědí, začal jsem provádět i tam. Jeden rok jsem průvodcoval na obou místech, ale to už bylo moc, tak jsem ‚emigroval‘ z muzea a věnoval se jen safari.

Měl jste pocit, že se během prohlídky měnil pohled návštěvníků? Že s něčím jiným přijížděli a s něčím jiným odjížděli?

Velice se měnil. Už jen přístup k městu. Přijížděli lidé z celé republiky i ze Slovenska a zpravidla byli překvapeni tím, jak město vypadá. Očekávali černou díru a vítalo je zelené město. A měnil se i přístup k samotnému hornictví. Součástí prohlídek byly i rekultivace, chtěli jsme lidem ukázat, že umíme udělat v krajině „binec“, ale umíme po sobě i uklidit. Mnohdy o tom neměli ani tušení. Ve většině případů proto odjížděli překvapení. Ostatně podívat se do lomu, za plného provozu, to je naprosto unikátní v celé Evropě. Byli vesměs šokováni rozlehlostí lomu… a když viděli v provozu stroje, doslova padaly čelisti.

Říkal jste, že práce v hornictví byla spíš nutností, přesto se stala vaším životním posláním. Co je na něm tak přitažlivé, že se mu ještě v 75 letech věnujete a pořád hornictvím intenzivně žijete?

Bude to znít jako obrovské klišé, ale je to kamarádství. Je to kamarádství vynucené tím všeobecným pracovním rizikem. Jeden na druhého se musí spolehnout, varovat, up-zornit… Když pak přijedete na setkání hornických měst, ať jsou tam lidé odkudkoli, pořád si s nimi máte co povídat.

Cena Český permon ale není za to, že jste byl celý život horníkem, takových bylo a je mnoho. Je to ocenění toho, co děláte navíc, pro druhé. Co vás přimělo k tomu, že po vyfárání jste měl chuť a potřebu ještě se věnovat historii, tradicím…

V jisté době to začalo s hlubinným hornictvím vypadat špatně, mluvilo se o zavírání dolů. A nakonec se to i stalo. S partou kamarádů jsme si řekli, že by byla škoda, aby po hlubinném hornictví, které po tři sta let živilo desetitisíce lidí, nic nezůstalo. Tak vznikla myšlenka muzea. Za strašlivých bolestí, pomalu a pracně se začalo rodit muzeum. Zasloužilo by si větší podporu, byť ho podporují jak oba uhelné lomy v regionu, tak město. Ale od něj prostě nemůžeme očekávat miliony. Muzeum by třeba potřebovalo dát do pořádku jámovou budovu, ale to už jsou opravdu milionové částky.

Ještě před muzeem ale vznikl Spolek severočeských havířů…

Nejprve jsme se začali trochu hrabat v historii, studovat hornické zvyky. V roce 1995 jsme se poprvé na svátek svaté Barbory sešli v restauraci Nudle v Litvínově. Z not jsme zkoušeli hrát hornické písničky a všem se to líbilo, a tak byl rok poté, na stejné akci, založen spolek. Počet členů se během krátké doby blížil stovce, což je na zájmový spolek velký počet. To se samozřejmě postupem času zredukova-o, když došlo na to, že je občas třeba něco udělat. Ale jak se říká, zdravé jádro zůstalo a pracuje dodnes. Spolek severočeských havířů léta bojo-al o to, aby ho vůbec někdo začal brát vážně. Nakonec se to povedlo a třeba město Most nás bere s plnou váhou. Budu se teď vytahovat. Spousta činností, které my už bereme jako samozřejmost, začínají ostatní spolky opisovat.

Konkrétně?

Třeba předávání světla svaté Barbory. To je tradice, která na Mostecku nebyla, takže nešlo o její obnovení, ale zavedení. Povedlo se. Dnes už se na to lidé těší, čekají na průvod, je to pevná součást Vánoc ve městě. Ale zpočátku nebylo jednoduché prosadit, aby primátor přišel a převzal od nás světlo, které má město symbolicky chránit. Nejsem věřící, ale pro mne je to projev úcty k našim předkům, pro něž víra byla něco silného a významného. Některé akce, které i měly úspěch, jsme bohužel museli z finančních důvodů opustit – to bylo třeba setkání hornických kapel, které se podařilo zorganizovat dvakrát.

A co setkání hornických měst ‒ nepřijde opět Most na řadu?

Nebude to dlouho trvat – v roce 2021. No, to zas bude práce!

Mohlo by vás zajímat:
VIDEO: Sen každého kluka z pískoviště
V lomu našli pravěký strom starý 20 milionů let
Největší bagr na světě udělal kariéru ve filmu