Doba čtení:3 m, 24 s
Pokud bych na tyto dvě jasné a stručné otázky musel odpovědět také pouze stručně a jednoduše, tak by má odpověď zněla takto: Stát mlčí, protože si není zcela jist datem, kdy k útlumu v podmínkách ČR reálně dojde. A uhelná komise v nejbližším období zřejmě obnovena nebude.
Odpovědnou autoritou, která odpovědi na tyto a další palčivé otázky má ve své kompetenci, je především Ministerstvo průmyslu a obchodu, garant Státní energetické koncepce. Aktualizovaná koncepce se ovšem problematice útlumu uhlí vyhnout nemůže, nicméně nejspíše bude jako dříve řešen formou scénářů, umožňujících několik variant očekávaného vývoje.
V souladu s vládním prohlášením lze očekávat, že základním scénářem bude konec uhelné energetiky k roku 2033. Stanovení právně závazného pevného data konce uhelných elektráren a tepláren v ČR, tak jak se to letos 15. dubna stalo v případě posledních jaderných bloků v Německu, se ale hned tak nedočkáme. Muselo by to totiž být spojeno s otázkou kompenzací pro majitele takto nuceně odstavených zdrojů. A tomu se samozřejmě stát, v časech chronicky deficitního rozpočtu, bude chtít vyhnout.
Bez uhlí, jádra a zbraní. Jen tak prý zvládneme budoucnost
Toto nepopulární a nevděčné rozhodnutí ostatně za něj asi udělají jiní. Samotní provozovatelé uhelných energetických zdrojů budou postupně pod tlakem stále rostoucích nákladů nejen na ekologizaci, ale především na emisní povolenky, sami uzavírat své provozy. A vlastníci uhelných lomů nemohou pokračovat v těžbě, pokud odbyt jejich produkce klesne pod určitou kritickou minimální úroveň. Například ČEZ, vlastník největších uhelných energetických zdrojů a zároveň vlastník největšího producenta hnědého uhlí, Severočeských dolů, lomu Bílina, tento vývoj sám předpokládá.
Úvahy vychází z jednoduchého ekonomického propočtu. Starší hnědouhelná elektrárna potřebuje k výrobě jedné megawatthodiny elektřiny přibližně jednu povolenku CO2. V současnosti stojí povolenka v rozmezí 80 až 100 EUR, elektřinu v základním zatížení pro rok 2024 nakoupíte za 130 až 160 EUR/MWh. To ještě ponechává prostor provozovateli uhelné elektrárny, aby zaplatil uhlí, zaměstnance, nezbytnou údržbu a vytvořil nějaký zisk. Ale s dalším očekávaným růstem ceny povolenky to už stačit nebude. A tak tuzemské uhlí, které bylo po dlouhá desetiletí základem stability a prosperity české energetiky, bude odsouzeno k útlumu, aniž by stát musel vyřknout nějaký právní ortel.
Dá se to nějak zvrátit? Zcela zastavit určitě ne, ale více řídit bychom to měli. Od Evropské komise lze bohužel jen těžko očekávat, že další růst cen za emise uhlíku bude regulovat a brzdit, i když povolenka je v podstatě umělou politickou komoditou a příslušné nástroje má Komise k dispozici ve formě tzv. Rezervy tržní stability, což samo o sobě zní v dobách chaotických výkyvů na trhu dost absurdně. Zcela vzdávat prosazování zájmů ČR ale také nelze, zvláště když v tomto bodě má Česko poměrně vlivného spojence – Polsko.
Kde na to všechno vezmeme?
Nová polská energetická politika počítá s opuštěním plynu ve prospěch uhlí, které chce země využívat jako přechodné palivo na cestě k zelené transformaci. Polsko dále počítá i s investicemi do plynových elektráren, ale v menším rozsahu, než se dříve předpokládalo. Hlavním přechodným palivem v Polsku tak již nemá být plyn, ale polské uhlí. Což ale znamená, že Polsku nutně bude vadit vysoká cena povolenky, stejně jako Česku.
S podporou našeho nejvýznamnějšího souseda, Německa, v tomto bodu naopak počítat nemůžeme. Současná německá vláda předpokládá odchod od uhlí už do roku 2030. Přestože se Německu náramně hodily uhelné elektrárny v tzv. strategické rezervě, když se rozhodlo povolit od 1. října 2022, v časech vrcholící energetické krize, hnědouhelným elektrárnám o souhrnném instalovaném výkonu 1,8 GW návrat z rezervy na trh.
Institut strategické rezervy a zejména kapacitních mechanismů je ale užitečným nástrojem, který současná energetika ČR postrádá a podle mého názoru by jej měla zavést, přestože budeme muset u Evropské komise projít notifikačním procesem. To znamená schválit podporu pro fosilní elektrárny, které budou schopny pokrýt maximální okamžitou spotřebu za všech okolností, i když vítr nefouká a slunce nesvítí.
Doufejme tedy, že rizik spojených s příliš rychlým útlumem uhelných kapacit si je naše vláda vědoma a celý proces bude probíhat více řízeně než volným pádem.