Souhlas s Green Dealem není namnoze záležitostí informovanosti či konkrétních znalostí, nýbrž pocitů. Vyplývá to z průzkumu CVVM o energetice, o kterém česká média prakticky neinformovala.
Jak vnímáme „přechod k čistší energetice“? „Rovných 50 procent českých občanů považuje přechod k čistší energetice za úspěšný, 43 procent jej má za neúspěšný,“ uvádí zpráva o výsledcích průzkumu veřejného mínění, provedeném společností CVVM (zde). V obou táborech je však procentuálně stejná skupina lidí, kteří neuměli uvést žádný příklad největšího úspěchu, respektive největšího neúspěchu. Konkrétně šlo o 35 a 36 procent dotázaných.
To pravděpodobně znamená, že třetina lidí v obou skupinách se o danou problematiku nezajímá víc, než zcela povrchně. Protože jinak by neodpověděli „nevím“. Toto zjištění lze vykládat několika způsoby.
Jedním z nich je to, že lidé se v hodnocení „klimatické“, či takzvané zelené tranzice, rozhodují do značné míry podle dojmů, nikoli podle faktů. Což dává obrovský prostor pro ovlivňování jejich názorů. To velmi zřetelně ukazuje příklad aktivistky Grety Thunbergové. Její mediálně nejvíc prezentovaný argument totiž byl, že „planeta hoří“…
Rozhodování podle dojmů může být také jedním z důvodů, proč kritici klimatické politiky mají tak velký problém proniknout do hlavních médií. Neboť jejich argumentace se opírá o jednoznačná fakta, proti kterým se dá argumentovat zase jen fakty, nikoli dojmy a přáními. Ty přitom představují hlavní komunikační linii Zelené fronty. A pokud již její příslušníci faktické argumenty používají, tak jen pečlivě vybrané.Takové, které při pocitovém vnímání jejich teze jednoznačně podporují. Což je u tak komplexní disciplíny, jako je energetika, nebo celý Green Deal, zcela nedostatečné. Protože to nepřináší odpovědi na zásadní otázky. Například „proč emise oxidu uhličitého musí nadále snižovat jen státy v EU, když jich produkují už jen 6,6 procenta z celosvětového množství, které navzdory jejich snaze navíc neustále roste?“
Ještě výmluvněji působí zjištění průzkumu při otázce, zda lidé považují energetický systém České republiky za spravedlivý, či nikoli. Za spravedlivý jej považuje 42 procent dotázaných, za nespravedlivý 46 procent. Čili rozdíl je jako u první otázky docela těsný. A opět velké množství respondentů odpovědělo na otázku, proč si to myslí, slovem nevím.
Bartuška: Evropu čeká propad výroby elektřiny a její zdražení
Mezi těmi, kteří považují energetický systém Česka za spravedlivý, jich byly téměř dvě třetiny. To znamená, že dvě třetiny lidí neví, proč systém považují za spravedlivý. Mezi těmi s opačným názorem odpověď „nevím“ zvolilo 28 procent dotázaných. Každopádně je zarážející, že tolik lidí neumí říct, proč systém považují za spravedlivý, respektive nespravedlivý. Evidentně se tedy opět rozhodují pouze na základě dojmů.
Přesto se však o výsledky takových průzkumů opírají aktivisté i politici, když prosazují své představy.
Průzkum CVVM však potvrzuje, jak snadné je manipulovat veřejným míněním ještě jinak. Vždy totiž zásadně záleží nejen na tom, jak jsou položené otázky, ale také na tom, čeho se otázky týkají a jaké asociace vzbuzují. Což je právě případ otázky na to, zda je český energetický systém spravedlivý, nebo není. Neboť takto položená otázka nehledá odpověď na to, jak funguje systém, ale hledá něco jako sociální (ne)souhlas. Kdyby totiž hledala skutečně odpověď na to, co je či není spravedlivé, musela by se ptát daleko konkrétněji. Třeba zda je spravedlivě nastavená výše podpory pro fotovoltaiku a větrné elektrárny.
Protože energetický systém České republiky byl spravedlivý do té doby, dokud jej nezačaly deformovat rozkazy EU. Vydělávali ti, kteří měli podíl ve firmách dodávajících elektřinu, stejně jako ti, kteří mají podíl v pekařství. Spravedlnost, které mají tvůrci nových zelených pořádků plná ústa, se z něj začala vytrácet až s jejich příchodem. Nevěříte? A co je tedy spravedlivého na tom, že se všichni obyvatelé České republiky skládají na dotace pro ty, kteří mají peníze na to, aby si na střechu nechali instalovat fotovoltaiku? Nebo co je spravedlivého na tom, že se všichni skládáme na celkem 800 miliard korun dotací pro solární podnikatele, kteří do roku 2010 rozhodili po loukách své solární parky? Nebo na tom, že aby mohla fungovat oslavovaná „spravedlivá“ komunitní energetika, musí stát za miliardy a miliardy posílit sítě, což udělá opět na úkor nás všech.
Čili proklamovaná spravedlnost je jen zástěrkou, která má posloužit k hladšímu prosazování nejrůznějších forem prodražování a rozvracení systému produkce elektřiny. Ve jménu klimatu, samozřejmě. To snese všechno. I to, že jen samotná Čína zvýšila své emise oxidu uhličitého od roku 2018 přibližně o šestinu. Přesto ji zelení aktivisté opěvují jako vzor v budování větrné a fotovoltaické energetiky…