Česko za 10let nemusí mít na velké investice

Eva Zamrazilová Foto Honza Mudra Ekonomia

Úspory už ke snižování dluhů nestačí. Stát bude muset najít nové zdroje příjmů, říká Eva Zamrazilová. Což nelze přeložit jinak, než jako zvyšování daní. Foto: Honza Mudra Ekonomia

Na konci letošního roku už bude republika zřejmě dlužit 2,7 bilionu korun, tedy 45 procent HDP. O možnostech státu investovat do Green Dealu jsme mluvili s předsedkyní Národní rozpočtové rady.

„Za 10 let budou veřejné finance už pod mnohem větším tlakem z titulu stárnutí populace. Že by se v takovém prostředí mohly bez problémů realizovat další masivní strategické výdaje, ať už by mělo jít o energetiku, či jinou oblast, si umím představit jen těžko,“ říká Eva Zamrazilová k tomu, jaké jsou možnosti Česka, investovat do dekarbonizace. Role Bruselu tak zjevně bude významnější, než by měla být. V každém případě je zřejmé, že zadlužování země se nezastaví. A konec dluhového tunelu je v nedohlednu.

Čtěte také:
Hamáček: Přechod na plyn je slepá ulička
Brabec si zahrává s plynovou bombou

Český dluh za loňský a letošní rok vzroste o zhruba 900 miliard korun. Zvýší se tedy přibližně o polovinu. Jenže ta první polovina vznikala 30 let.  Co to pro Česko znamená?
V první řadě to znamená, že se nečekaně a velmi prudce snížil manévrovací prostor, který vláda má, než narazí na takzvanou dluhovou brzdu na úrovní 55 procent HDP. Kromě toho také rostou náklady na obsluhu dluhu, tedy objem peněz, které stát musí platit věřitelům na úrocích. Dosud šlo o zhruba 40 miliard korun ročně, nyní to bude o desítky miliard korun ročně navíc, které najednou nebude možné využít jinde. Musíme si také uvědomit, že rychlému zadlužování zdaleka není konec. Letos státní rozpočet počítá se schodkem dalších 500 miliard korun a také na další roky jsou ve výhledu stamiliardové deficity. To vše v době, kdy se už Česko mělo připravovat na dopady stárnutí populace, které začneme výrazně pociťovat po roce 2030, až začne odcházet do důchodu silné generace 70. let.

Česko již dluží víc, než 2 000 000 000 000 korun (dva biliony). Na konci letošního roku bude podle odhadu ministryně financí dluh představovat přibližně 45 procent HDP. Kolik to zhruba bude v korunách?
Také projekce Národní rozpočtové rady ukazují, že pokud bude letos vyčerpán schválený půlbilionový schodek státního rozpočtu, dosáhne dluh sektoru veřejných institucí 45,21 procenta HDP. Jde o údaj, jenž kromě centrálního rozpočtu zahrnuje například i hospodaření obcí a krajů. Naplní-li se tedy lednová predikce ministerstva financí, podle které má letos nominální HDP dosáhnout 5,88 bilionu korun, je řeč o dluhu dosahujícím téměř 2,7 bilionu korun.

Jak by se, podle vás, mělo Česko, respektive čeští politici ve vládě a parlamentu, začít chovat? (Jak by mělo vypadat takové rozpočtově odpovědné chování?)
V první řadě by měli vypracovat realistickou strategii konsolidace veřejných financí a poté se podle ní řídit. Stávající strategie je nejen příliš vágní, ale není dostatečně ambiciózní. Snižování strukturálního deficitu o pouhých 0,5 procentního bodu ročně by znamenalo, že už v roce 2024 narazíme na takzvanou dluhovou brzdu. Nová konsolidační strategie by proto měla obsahovat jak úspory na straně výdajů, tak hledání zdrojů na straně příjmů. Rozsah problému je už nyní tak velký, že pouze úspory na straně provozních výdajů státu by nestačily. Řeč je o chybějících stamiliardách korun ročně. Proto se mi mimo jiné jeví jako velká chyba načasování zrušení zdaňování superhrubé mzdy, které samo o sobě znamená výpadek zhruba 100 miliard korun každý rok

Odhadujete, že do tří let se dostaneme ke spuštění „dluhové brzdy“, která se aktivuje ve chvíli, kdy dluh státu dosáhne 55 procent HDP. Zákon pak ukládá sestavení vyrovnaného rozpočtu, aby se finance stabilizovaly. Bude při vyrovnaném rozpočtu v tu chvíli na víc, než na základní fungování státu a splácení dluhů?
Má jít buď o vyrovnaný rozpočet, nebo o rozpočet, který alespoň směřuje k návratu zadlužení pod úroveň 55 procent HDP. Na více než základní fungování státu a splácení dluhu by nejspíše zpočátku bylo, ale dopady by přesto byly citelné. Najít z roku na rok prostor ve stovkách miliard korun není jen tak. Proto ostatně doporučujeme začít naplňovat realistickou konsolidační strategii už teď. Po dosažení dluhové brzdy by se nejspíše musely omezit investice, prostředky plynoucí do školství, zdravotnictví, sociální oblasti, nebo do obcí a krajů. Nevyhnutelné by bylo také zvyšování daní. Proto nám jde v první řadě o to, aby k dosažení dluhové brzdy vůbec nedošlo.

Jak dlouho bude ve skutečnosti potřeba sanovat následky koronaviru v ekonomice, zatím není jasné.  Naopak jasné je, že Česko bude investovat stovky miliard – tedy že si půjčí stovky miliard – na ukončení používání uhlí v energetice. (Dostavba Dukovan, sanace uhelných regionů, stavba nových plynových zdrojů, masivní podpora stavby a provozu obnovitelných zdrojů, potřebná infrastruktura atd.) Je to z pohledu Národní rozpočtové rady správný krok, nebo vidíte v následujících dvaceti letech jiné priority rozpočtu? (Pozn. red. U této i následující otázky se počítá s příspěvkem EU, ale ten samozřejmě bude právě jen příspěvkem.)
Rozpočtové priority jsou záležitostí politické reprezentace s mandátem od voličů. Národní rozpočtové radě nepřísluší tyto priority stanovovat. Pokud by se však postupovalo podle konsolidační strategie veřejných financí tak, jak je nastavena nyní, trval by návrat strukturálního salda na předcovidové úrovně zhruba 10 let. A to ještě za předpokladu, že by do té doby nepřišla žádná další ekonomická recese. Za 10 let ovšem budou veřejné finance už pod mnohem větším tlakem z titulu stárnutí populace.

Že by se v takovém prostředí mohly bez problémů realizovat další masivní strategické výdaje, ať už by mělo jít o energetiku, či jinou oblast, si umím představit jen těžko. S vědomím nepříznivého výhledu jsme jako rozpočtová rada ostatně už v době konjunktury upozorňovali, aby příjmy plynoucí do veřejných rozpočtů z titulu vyššího, než průměrného růstu ekonomiky nebyly rozpouštěny na sociální výdaje. Vzdát se velké části investic ovšem také nemůžeme, podkopali bychom tím dlouhodobý rozvoj české ekonomiky. Do realizace velkých infrastrukturních projektů tedy budeme zapojit prostředky z EU a doufat, že nám v kombinaci s národními zdroji vystačí na to, abychom za ostatními zeměmi alespoň nezaostávali. O konvergenci k vyspělejším ekonomikám raději v tuto chvíli ani nemluvím.

Předseda vlády souhlasil s tím, že Česko bude do roku 2050 „uhlíkově neutrální“, tedy nebude produkovat emise CO2, nebo je dokáže zachytit. Celkové náklady této operace, v podstatě komplexní změny energetiky, teplárenství, dopravy, celých segmentů výroby (například automobilek) si nikdo netroufá odhadovat, ale je zřejmé, že půjde minimálně o několik bilionů korun.  Dá se to z hlediska rozpočtové odpovědnosti reálné zvládnout? Za jakou cenu?
V tuto chvíli není zdaleka jasné, co všechno by muselo projít proměnou, ani kolik peněz by muselo Česko na přechod k uhlíkové neutralitě vynaložit. Těžko se proto odhaduje, za jakou cenu by něco takového bylo reálné zvládnout. S ohledem na klimatický profil České republiky ale předpokládám, že přechod k uhlíkové neutralitě by u nás byl dražší, než například v regionech, kde více svítí slunce nebo fouká vítr. Byla bych proto ráda, aby v rámci této celoevropské vize EU zohlednila i tyto skutečnosti a státy s méně vhodným klimatickým profilem podpořila ve oblasti energetiky relativně více než země, které mají příznivější podmínky.

 

doc. Ing. Eva Zamrazilová, CSc.
Eva Zamrazilová je přední česká ekonomka, která mezi lety 2008 a 2014 působila v bankovní radě České národní banky. Její profesní kariéra začala na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde po absolvování inženýrského i doktorského studia přednášela od roku 1990 teorii statistiky a ekonomickou statistiku. Zároveň se jako vědecká pracovnice Ústavu prognózování VŠE podílela na řadě studií zaměřených na transformaci české ekonomiky. Působila také v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd a ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí. Od roku 1994 pracovala v Komerční bance jako členka týmu pro makroekonomické analýzy a prognózy. Prezident republiky ji v únoru 2008 jmenoval do bankovní rady ČNB, funkce se ujala 1. března 2008. Po vypršení šestiletého mandátu se v roce 2014 stala hlavní ekonomkou České bankovní asociace, kde setrvala až do svého jmenování předsedkyní Národní rozpočtové rady v lednu 2018. Zároveň nadále přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze makroekonomickou analýzu. První funkční období Evy Zamrazilové v Národní rozpočtové radě je šestileté.