Šándor: Na blackout jsme katastrofálně nepřipraveni

„Politici bezpečnostní otázky související s blackoutem strašlivě podceňují,“ říká bezpečnostní poradce a bývalý náčelník vojenské rozvědky generál Andor Šándor. Foto: wikipedia.org

Jak by se lidé dozvěděli, že nejde o krátkodobý výpadek proudu, nýbrž o blackout? Ani taková základní věc není, podle bezpečnostního poradce Andora Šándora, vyřešená. Podle energetiků přitom již není otázka zda, ale kdy rozsáhlý blackout přijde (např. Dana Drábová zde).

Blackout a co všechno o něm nevíme? I tak by se mohl jmenovat rozhovor s Andorem Šándorem, který se jako bezpečnostní poradce zúčastnil jednoho z mála blackoutových cvičení, které kdy v Česku proběhlo. Podle bývalého náčelníka rozvědky neví veřejnost o tom, co způsobí blackout prakticky nic. A politici i úředníci navíc neznají dobře příslušné krizové zákony, nebo jim nerozumějí. Tohle konstatování hned dokládá příkladem. „Když vláda vyhlásila kvůli kovidu nouzový stav, dostal jsem zcela vážně míněnou otázku od jednoho regionálního politika, zda by jeho město nemělo také něco vyhlásit,“ říká generál v záloze a bývalý náčelník vojenské rozvědky, který se podílel na blackoutovém cvičení hlavního města Prahy v roce 2014.

Říkáte, že politici ani úředníci se podle vašich zkušeností zhusta nevyznají v krizové legislativě. Víte, jak tenhle stav napravit?

Vidím k tomu dvě cesty. Nový zákon by měl být především vodítkem, jak řešit krizi, ovšem s jasným vymezením možnosti omezit lidem jejich práva. To by velice zjednodušilo práci krizových orgánů v krizové situaci. A pak to, aby se na přípravě nové krizové legislativy podíleli politici a úředníci, kterých se týká. To by tomu pomohlo nejvíc.

Proč je podle vás potřeba, aby kompetentní lidé jednali v krizi spíše „podle ducha zákona“ a ne jen „podle zákona“?

Protože v zákoně nemůžete mít nikdy vyjmenované všechny situace, které můžou nastat. My třeba při pražském cvičení navrhli udělat seznam všech lidí, kteří jsou v domácí péči na přístrojích. Ovšem podle platných zákonů to nebylo možné. Jenže, jak bychom pak ty lidi mohli zachránit? Nebo jiný příklad. Při řešení vážné krize, nemůžou jednotky Integrovaného záchranného systému fungovat podle zákoníku práce, který jim předepisuje lhůty k odpočinku. Vždyť při blackoutu by třeba jen ve výtazích uvízly tisíce lidí…

Odborníci: Vládo, zachraň Česko, dokud je čas

Ve výtazích?

Ano, ve výtazích. Když nebude elektřina, nebudou fungovat výtahy. Jenže zdaleka na všechny sjedou v takovém případě automaticky do přízemí. Takže zůstanou viset někde mezi patry. Domovníci už nejsou, takže ti je dolů nespustí. Takže musí nastoupit hasiči. Jenže těch je v Praze ve službě najednou jen 198, respektive v roce 2014 bylo. Současná čísla neznám, ale předpokládám, že se nebudou moc lišit. Dvě stovky hasičů za běžného stavu asi stačí, ale v případě, kdy mají ještě dostávat lidi ze stovek, nebo tisíců výtahů, je to žalostně málo. A to by při blackoutu přitom nebyla jediná činnost, kterou by hasiči měli zvládat. Mimochodem nikdo neví, kolik je v Praze výtahů.

V Praze je také nějakých 1500 lidí na přístrojích, ale v domácí péči. Jenže krizový štáb nemá tušení, kde ti lidé jsou. Takže to by byly velmi pravděpodobně jedny z prvních obětí blackoutu, který nás čeká.

Co ještě o situaci, která při blackoutu nastane, nevíme?

Třeba vůbec nevíme, ani netušíme, co bychom za takovou situaci zaplatili, nejen finančně, samozřejmě. Nevíme ani, jak dlouho by taková situace trvala. Ale to ani vědět nemůžeme, protože záleží na příčině a na rozsahu takové události. Běžný člověk neví, ani si to neuvědomuje, jak moc jsme na elektřině závislí. Takže ho ani nenapadá, co všechno by nefungovalo a co všechno se proto stane, nebo může stát. Politiky zase třeba při našem cvičení překvapilo, jak moc jsou nedostatečné stavy Integrovaného záchranného systému, který sám o sobě funguje dobře. Jen na zvládnutí něčeho, jako je rozsáhlý blackout, má prostě málo lidí. Policie měla v roce 2014 denně ve službě 498 policistů, kteří by mohli vyjet zajistit uzávěru Prahy a dohlížet na její dodržování. Jenže zároveň by město bylo plné další neodkladných událostí a to ještě nemluvím o nějakém rozmachu kriminality, jenž se dá samozřejmě očekávat také.

Víte, Praha nemá připravený krizový ostrovní provoz. Nevíme například ale ani to, jak by se do Prahy dostávala elektřina při obnovování jejích dodávek. Praha s jedním a čtvrt milionem lidí totiž nemá vlastní významné zdroje elektřiny. Nejbližší elektrárny jsou ve Středočeském kraji.  A samozřejmě není ani vyzkoušeno oživení Prahy po blackoutu. Podle expertů z energetiky by to mohlo trvat až 30 hodin.

Plány krizové připravenosti nemají ani důsledně vyřešené otázky fungování a součinnosti soukromých firem vůči městu. Řada velkých soukromých subjektů, jako například řetězec Tesco, se tehdy na cvičení zcela odmítly podílet. Takže nevíme ani to, zda by všechny řetězce byly ochotné se podílet na nouzovém zásobování potravinami. Ale také musím dodat, že součinnost neodmítaly jen velké podniky.

Politickým neziskovkám se můžeme bránit jen politicky

To vypadá dost černě…

Jenže to není zdaleka všechno a nejde samozřejmě jen o Prahu. Mají všechna města přehled o tom, co z infrastruktury má záložní zdroje elektřiny a vědí, kdo je nahodí? Vědí, na jak dlouho jim agregáty vydrží? Lidé ve vedení velkých firem velmi často nevědí, že blackout není otázka pár hodin. Oni si myslí, že za dvě tři, nebo pět hodin začne stát či město nějak fungovat, a že už se k nim dostane třeba ta nafta do agregátu.

A jak dlouho může asi trvat „nastartování“ Prahy po blackoutu? Energetici uvádějí, že celá republika by „nahazovala“ dva dny.

Nám to při cvičení vyšlo, že od odstranění příčiny blackoutu by měla celá Praha elektřinu za 26 hodin. Ten náběh by byl samozřejmě postupný, podle důležitosti pro město. (Viz např. rozhovor s vedoucím sekce Řízení sítí PRE Jiřím Hradeckým zde.) A hlavně, nic z toho není v praxi vyzkoušené. Když v Americe výpadek elektřiny postihl 50 milionů lidí, trval návrat do normálu se vším všudy 14 dnů. Kdyby se Evropa při blackoutu rozpadla na jednotlivá území, tak podle mě nikdo neví, kdo a kdy to nahodí zpátky.

Za jak dlouho by vůbec bylo jasné, že jde opravdu o blackout?

Do 50minut.

Tak mě napadá, jak by se o tom lidé dozvěděli?

No, to je otázka. Vyvěšení oznámení na magistrátu by si moc lidí nepřečetlo. Jestli by operátoři mobilních sítí rozeslali sms s upozorněním není jasné. Při cvičení to odmítli. Pravděpodobně by došlo na „posly“ v autech s megafony.

Když byste se chtěli v té době dovolat na linku 112, povede se vám to jen po vyndání karty SIM z mobilu. Kdo z lidí to ví? Systém varování v případě blackoutu zkrátka není dobrý. Jenže panice předejdete jen dobrou a jasnou komunikací.

Panika… Ondřej Neff v románu Tma předpovídá nástup okrádající lůzy velmi rychle v souvislosti s haváriemi tramvají, které bez elektřiny nezastaví a aut, která neřídí semafory (rozhovor s Ondřejem Neffem zde). Jak dlouho by se podařilo udržet lidi v klidu?

Reakce lidí v takových situacích záleží na tom, jak mají velké zásoby. Což je bohužel oblast, ve které stát lidem neposkytuje vůbec žádnou osvětu. Na rozdíl od Německa, kde mají oficiální seznam doporučených zásob jídla pro rodinu. Sestavit něco takového přitom není nic těžkého. Ale aby nedošlo k mýlce. Nemyslím nějaké preeperské přípravy na konec světa, myslím zásobu vody a potravin na několik dnů, řekněme na týden. Popsal jsem to v knížce Jak přežít nejen teroristický útok (zde). Tohle není žádná věda. Vlastně stačí si jen říct, že se to může hodit a dojít nakoupit.

Jenže u nás není vůbec běžné, mít promyšlené nouzové zásoby. Takže by bylo naprosto klíčové, kdyby se podařilo Praze – znovu říkám, nejde o jen o ni, jde o každé město – rozjet nouzové zásobování potravinami. Tam mají obrovskou roli obchodní řetězce, které mají prostory, základní sortiment i systém zásobování. K jejich prodejnám se dá přesměrovat městská hromadná doprava. Pokud by se tohle povedlo, podstatně by to zmenšilo ten valící se průšvih. Byla by to jasná komunikace – město funguje, stará se a umí při tom zajistit pořádek. Což bude při blackoutu nejdůležitější signál k veřejnosti.

Třeba rozvoz vody, byl v roce 2014 naprosto nevyřešený. Protože v zimě cisterny můžou jednoduše zamrznout, pokud už se tedy dostanou na místo určení a zůstanou tam. Jde o zcela zásadní věc, protože pravobřežní část města je zásobovaná vodou samospádem, ale do levobřežní části se voda tlačí čerpadly. Takže ta by byla bez vody hned, ta druhá, dokud to dovolí přírodní zákony.

Jenže nemocnice stojí v obou částech města… A problém neskončí ani s obnovením dodávek elektřiny. Protože vodárenská infrastruktura se bude muset nejdřív vyčistit, aby byla jistota, že voda je nezávadná. Takže dodávka vody bude obnovená podstatně později, než by lidé čekali. (PVK od té doby zakoupilo balicí linku na vodu, ale to neznamená, že je úplně vyřešena její distribuce.)

Být při blackoutu v Praze, nebo vůbec ve městě, zjevně nebude výhra?

Při blackoutu se z města stane past. Kdo tam nemusí být, tak udělá nejlépe, když odejde. Bude lépe jemu i městu. Protože město mít dost starostí samo se sebou. Neboť jen svolat do služby všechny městské policisty bude dost problém. Oni nejsou ve služebním poměru, navíc na to není systém. Ostatně stejně, jako není systém na to, jak svolat do služby armádu.

2022: Rok likvidace trhu a nástup socialismu

To nemyslíte vážně!

Úplně vážně.

V armádě se přeci každý den prověřovala služba „spojky a svoz“, což mělo právě tenhle účel.

To bývávalo.

Takže město nemá způsob, jak svolat do služby svoje hasiče, městské policisty. Je na tom třeba Dopravní podnik lépe? Jeho tramvaje bez elektřiny nezabrzdí a podnikoví hasiči asi budou první, kdo by to měl řešit?

Dopravní podnik má ve službě 36 hasičů… Řeknu vám to jinak. Složky Integrovaného záchranného systému fungují velmi dobře. Ale pro situaci, jako je celopražský, nebo celostátní blackout, jsou početně zcela nedostatečné.

Takže v tom lidé „zůstanou sami“?

Nezůstanou. Jen pomoc od státu vždycky přijde pozdě. To by měli všichni vědět a podle toho se chovat. V každém případě platí heslo „štěstí přeje připraveným“, což v tomto případě znamená nespoléhat na stát. Vzhledem k tomu, že i já patřím k těm, kteří budoucí blackout považují při současném směru za nevyhnutelný, dovolím si pro čtenáře jedno doporučení. Promyslete, kde můžete být mimo město, jak se spojíte s rodinou, co budete na několik dnů potřebovat k jídlu, jaké léky, čím budete topit, svítit, kde získáte vodu a to vše bez toho, že byste měli elektřinu. Možná to tak nevypadá, ale není to věda. Dá se na to přijít docela snadno.

A hlavně, stát by to měl lidem říkat. Myslím, že rozumná forma něčeho, jako byla „branná výchova“, kde se nevedou ideologické kecy, ale ukazují se praktické věci, by měla velký smysl. Protože na při blackoutu na internetu žádné rady nenajdete.

Pro zajištění úkolů státu jsou rozhodující politici a úředníci. Jak jsou na tom, podle vašich zkušeností?

Tehdejší primátor Tomáš Hudeček velmi rychle pochopil, co taková situace vyžaduje a dokázal být odpovídajícím způsobem akční. Z politiků se takhle dokázal orientovat ještě Stanislav Gross. Nikoho dalšího s takovým přístupem jsem nezažil.

Politici obecně na skutečnou bezpečnost spíš kašlou, chybí jim tvůrčí přístup k rozpracování krizových scénářů. A také si přehazují odpovědnost. Přitom současný zákon 240 o krizovém řízení je sice napsaný spíš pro případ povodní, ale samostatně fungovat se podle něj dá i v případě blackoutu. Právě proto zákon musí být návodem, jak postupovat, jak krizi zvládnout, ne přesným popisem jejího řešení. Nikdy totiž nemůžete do zákona popsat všechny situace, které můžou nastat, ale přesto je musíte vyřešit. Jak už jsem říkal, když je krize, nemůžete se řídit zákoníkem práce a dávat po osmi hodinách lidem pauzu, jak chtěli personalisté.

Kdybyste mohl dát politikům radu, pro případ blackoutu, jaká by to byla?

Tohle nebezpečí je zcela reálné, nesmíte už ho podceňovat. Jako stát jsme na něj zcela nepřipraveni. Na přípravu a osvětu máte jen pár měsíců, protože čím víc bude zelených zdrojů elektřiny a čím méně těch spolehlivých, tím pravděpodobněji se to stane. Nikdo z energetiků si dnes netroufne říct, že velký blackout nebude. Co vím, tak už jen čekají, kdy to přijde.