Švihlíková: Zajištění energetických potřeb mi dělá starost

„Strukturální změny, které chce Green Deal vyvolat, vedou ke změnám na trhu práce, to je jasné. Jenže to neznamená, že tyto změny jsou žádoucí,“ varuje ekonomka Ilona Švihlíková. Foto: wikipedia.org

Členka Národní ekonomické rady vlády Ilona Švihlíková považuje za kuriózní, že EU se v energetice chce spoléhat i na zdroje, které ještě neexistují. Green Deal je podle ní experiment, který připomíná známé komunistické heslo „poručíme větru dešti“.

EU chce zřejmě být zeleným světovým předvojem, ale přitom nemá sílu na to, aby podobný typ chování vnutila zbytku světa. „Velkohubé prohlášení obvykle indikuje další propad EU ve světové ekonomice,“ podotýká členka NERV Ilona Švihlíková. K praktickému významu snah Unie je spíše skeptická. „EU je, z hlediska počtu obyvatel v mezinárodním srovnání nicotná, a ekonomicky se její význam už dlouho propadá. Jaký pak bude význam Green Deal ve světovém měřítku,“ nadhazuje otázku. Ale to není jediná otázka, kterou v souvislosti s tímto plánem vidí.

Čtěte také:
Rakušan: Uhlí nejde jednoduše nahradit pomocí OZE
Matušovská: Od uhlí nesmíme utéct zbrkle

Český dluh se blíží částce 2,5 bilionu a hranice takzvané dluhové brzdy je už na dohled. Stát by pak měl začít sestavovat vyrovnané rozpočty. Je něco takového v současnosti reálné? Pokud ano, za jakou cenu?

Nejde primárně o dluhovou brzdu, to není žádný přírodní zákon a je možné ji upravit. Stačí se podívat na dluhový strop USA, který se používá k vydírání jedné politické strany druhou, bez významnějších reálných dopadů na příjmovou či výdajovou stranu rozpočtu.

Problémem je, že velké daňové změny, které byly provedeny v minulém roce, vytvořily podmínky pro dlouhodobé strukturální deficity. Z pokladního plnění je zřejmé, že letošní deficit státního rozpočtu bude podstatně větší, než v roce 2020, v roce pandemie.

Každá další vláda se tím bude muset zaobírat, hovoříme totiž o výpadku kolem 200 miliard korun ročně.

Jestli není reálné, aby Česko mělo po dosažení dluhové brzdy vyrovnané rozpočty, jak situace se stoupajícím dluhem skončí? Může dojít ke státnímu bankrotu?

ČR má dobrou výchozí pozici, ve srovnání se zeměmi EU je zadlužení nízké. To ale neznamená, že z pozice ekonomiky jako je ta naše můžeme takové strukturální deficity tolerovat. A navíc, jaký je účel těch deficitů? Nepomáhají ani rychlejšímu růstu, ani strukturální změně přes nějaké významné investice. Prostě se hloupě, nepředloženě zmenšily příjmy státu.

Nemusíme hned strašit bankrotem, ale je potřeba si uvědomit, že situace vyžaduje zásah, což samozřejmě před volbami moc politických stran oznamovat nechce.  Mimochodem, termín bankrot v případě státu nepřesný, stát nemůže zkrachovat tak, jako firma. Proto se správně používá termín default.

Bez ohledu na vývoj zadlužení státu plán Green Deal, který podepsal premiér Andrej Babiš, vyžaduje od státu další investice. Zatím je jasné, že minimálně v řádu stovek miliard. Skutečnou výši těchto nákladů však zatím nikdo – ani zhruba – nezná. Může si Česko nyní dovolit financovat přechod na bezuhlíkové hospodářství, či spíš na bezuhlíkový život? Podle představ EU by celý ten proces měl skončit do roku 2050.

Green Deal je takový velký experiment, trošku se podobající „poručíme větru dešti.“ Je jasné, že se, ve vlastním zájmu, bez nějakého tlaku EU, musíme postarat o to, abychom dalším generacím předali zemi v lepším stavu a že péče o krajinu k tomu neodmyslitelně patří. Jenže to bychom pak neměli prodávat nejúrodnější půdu pro sklady. Ta urputná snaha o bezuhlíkovost mi připomíná budování nového, lepšího světa s novými lepšími lidmi, což obvykle nekončí moc dobře. Kromě toho EU je, z hlediska počtu obyvatel v mezinárodním srovnání nicotná, a ekonomicky se její význam už dlouho propadá. Jaký pak bude význam Green Deal ve světovém měřítku?

Orgány EU jsou na velkohubé výroky experty – to už jsme měli „dohnat a předehnat USA“, pak být nejkonkurenceschopnější na světě – a další hromada nej – teď se bude zase strategicky soupeřit s Čínou. Každé další velkohubé prohlášení obvykle indikuje další propad EU ve světové ekonomice.

Emisní povolenky zdražují energie a opět nikdo neví, kde se tento trend zastaví. Přitom už nyní si firmy, zejména v Německu, ztěžují na to, že jim drahé energie snižují konkurenceschopnost a chtějí od vlády kompenzace. Dříve či později tento vývoj postihne i české firmy. Jak moc to může ovlivnit jejich konkurenceschopnost?

Samozřejmě, že emisní povolenky mají vliv na konkurenceschopnost firem. Vracíme se k předcházejícímu tématu, EU chce zřejmě být „předvoj“, ale nemá sílu na to, aby podobný typ chování vnutila zbytku světa. Ten může pak využít své cenové výhody. Jinou možností je, zintenzivnit výrobu a obchod uvnitř EU a vůči třetím zemím uvalit uhlíková cla a podobně. Tím by se konkurence s ostatními zeměmi mimo EU oslabila.

Mně dělá větší starost zajištění energetických potřeb ČR i EU. Často se tváříme, že snad spějeme do světa, kde energetika bude jakési zbytečné odvětví. Ve světle budování ekonomiky 4.0 mi to přijde jako kuriózní úvaha, stejně jako spoléhání se na zdroje, které ještě ani neexistují.

Vynucovaný přechod na elektromobilitu se má, podle dosavadních předpokladů, negativně projevit na výsledcích automobilek i zaměstnanosti v sektoru. V Česku má přitom sektor automotive důležitou pozici. Má k možnému negativnímu vývoji NERV, nebo sama vláda, nějaké studie? Nebo se připravují?

To vám nemohu říct, nevím, jestli nějaké takové studie jsou.

Zastánci rychlého přechodu na bezemisní ekonomiku tvrdí, že Green Deal přinese spousty nových pracovních příležitostí. Neměl by tak prý být problém s tím, že spousta pracovních míst kvůli Green Deal zanikne. Myslíte si, že je to pravda? (Nebo to bude pravda jen díky dotacím?)

Strukturální změny, které chce Green Deal vyvolat, vedou ke změnám na trhu práce, to je jasné. Jenže to neznamená, že tyto změny jsou žádoucí. Evropské země bývaly v průmyslu velmi silné a z hlediska sociální stability se ukazuje, jak je průmyslová páteř důležitá. Německá průmyslová strategie ale očekává posílení průmyslového sektoru, což opět souvisí s „průmyslem 4.0“, jak zní německé heslo. Nebo chceme z EU tradiční průmysl dostat ven, aby v něm další náskok získaly efektivní asijské ekonomiky? Nevím, jak tato politika povede ke zlepšení klimatu, spíš podpoří další přesun výrob ve světovém měřítku. Stejně tak mi uniká, jak společná zemědělská politika, kdy plodiny jako rajčata a okurky, které si země jako ČR může vypěstovat sama v dostatečném množství, putují přes celou Evropu, je v souladu s udržitelnou ekologickou politikou.

 

Ilona Švihlíková (*1977)

Dohromady 16 let působila na VŠE a Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů, katedra Politických a společenských věd. Vydala knihu Globalizace a krize, publikuje v tuzemsku i v zahraničí. Patří ke kritikům globalizace. Je členkou Národní ekonomické rady vlády. Podrobnosti o ní jsou k dispozici například zde a zde.