Doba čtení:5 m, 33 s
Pavel Domecký o budoucnost počeradských hasičů nemá strach. Foto: Sev.en Energy

Když se v počeradské elektrárně ve středu 29. června rozezněly požární sirény, nešlo o skutečný poplach, ale výjezd na rozloučenou pro zasloužilého člena zdejšího sboru Pavla Domeckého. Po více než čtyřiceti letech služby odešel do penze.

Jak dlouho jste u hasičů v Elektrárně Počerady pracoval?

To vím naprosto přesně, od 5. května 1979, tedy celkem 43 let. Ovšem dostal jsem se k tomuto povolání neobvyklou cestou. Původně jsem se totiž vyučil jako automechanik a do vojny se tím i živil, jenže pak jsem si našel ženu a po návratu z vojny jsme čekali potomka a potřebovali byt. Můj tehdejší zaměstnavatel mi ho poskytnout nemohl, ale dozvěděl jsem se, že v elektrárně by to bylo možné. Na tamním osobním oddělení mi nabídli, že můžu buď opravovat buldozery, což se mi moc nechtělo, tak mi nabídli práci u hasičů, kde bych pracoval jako strojník, mechanik a řidič. To jsem vzal, ačkoli jsem o hasičině nic nevěděl. Chtěl jsem to zkusit, doplnil si všechna školení a zkoušky a nakonec jsem v Počeradech zůstal až do penze.

Nikdy jste nelitoval?

Nikdy, ani na chvíli jsem nelitoval. I já jsem si kdysi stěžoval na malé výplaty, ale to se postupně změnilo a systém mezd se srovnal s ostatními profesemi v elektrárně. Navíc když jsem začal dělat velitele družstva, už to bylo zase o něčem jiném. Jen jedinkrát mě za ty roky napadlo, že bych změnil profesi, to bylo někdy v osmadvaceti letech. Tehdy jsem si přivydělával na brigádě a kamarád mi nabízel místo, kde bych dostal o tisíc korun víc a ještě měl volné víkendy. To mě trochu zlákalo, uvažoval jsem o tom, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. U hasičů zůstal a jsem přesvědčený, že jsem udělal dobře.

Vyřazení elektráren by pomohlo snížit spotřebu plynu

Jaký je rozdíl mezi podnikovými/elektrárenskými hasiči a jejich „státními“ kolegy?

My máme na starost primárně firmu. Elektrárenští hasiči musí mít především znalosti, jak se pohybovat v provozu, jak se hasí zařízení pod proudem, jak likvidovat požáry elektrických zařízení, jak uhasit olej nebo uhlí. Od doby, co jsme se stali součástí integrovaného záchranného systému, jsme začali jezdit i na zásahy mimo elektrárnu. Vybavení i školení na to máme, takže zvládáme i tyto zásahy, ať už se jednalo o dopravní nehody nebo likvidace požárů. Obvykle jde ale jen o určitý okruh v okolí elektrárny. Za poslední dobu výjezdů například k dopravním nehodám ubylo.

Vzpomněl byste si na největší mimořádnou událost v elektrárně?

Velký požár v elektrárně si nevybavuji, pokud jsme u nějakého zasahovali, bylo to mimo elektrárnu. Nepříjemné zásahy byly v rozvodnách 6kV, to jsou obvykle uzavřené prostory, které bývají zakouřené, a člověk se jen těžko orientuje.

V Německu prudce vzrostla spotřeba uhlí

Pracoval jste jako velitel směny, pamatujete si, kolik lidí se u vás během let vystřídalo?

Na našem útvaru se počty lidí příliš neměnily, vždycky nás sloužilo kolem pětadvaceti. Tři směny po osmi lidech. Postupem času jsem vystřídal všechny směny, ale nebylo to tím, že bych s nikým nevydržel, spíš naopak. Vždycky jsem dostal směnu, dal ji do pořádku, ale nikdy to nebylo nějakou extrémní přísností nebo direktivou. I když je pravda, že jsem poměrně hlasitý člověk. Se všemi jsem si promluvil, se všemi se domluvil a na každé z mých směn byla pohoda. Takže za mnou za čas přišel velitel a já dostal na starost jinou směnu, kde to nefungovalo ideálně. Poznal jsem všechny kluky a nikdy jsem s nikým neměl problém. Proto mi udělalo velkou radost a dost mě překvapilo, kolik lidí se se mnou přišlo rozloučit na mou poslední směnu. Nakonec jsem byl i docela smutný, že jdu do penze.

Pokud se nepletu, rodinná tradice zůstane zachovaná i po vašem odchodu?

To je pravda, ještě pořád u hasičů v Počeradech slouží můj bratr, který se ale pomalu také chystá do penze. Původně pracoval v JZD, dřel se jako mezek, tak jsem ho přesvědčil, ať se přidá k nám. Doplnil si všechny potřebné kurzy a nastoupil. V počeradské jednotce pracuje i můj syn, který měl lehčí nástup, protože hasičinu studoval.

Údajně jste se věnoval i hasičskému sportu?

Spíš jsem jen vypomáhal kolegům při okresním útvaru v Žatci, kteří měli závodní družstvo. Pro ně to byla povinnost, mě to bavilo a jezdil jsem s nimi na soutěže. Dokonce jsem si postavil lezeckou věž za hasičárnou, a zatímco ostatní odpočívali, já běhal s žebříkem a trénoval. Začal jsem ale relativně pozdě. Věnoval jsem se tomu nějaké čtyři roky, a i když jsem se dostal do reprezentace, už mi bylo devětadvacet, což je moc.

Sportovec jste odjakživa…

Sportoval jsem celý život, hrál fotbal, i když nijak zvlášť dobře. Začal jsem brzy, pak jsem na čas přestal, po vojně se k tomu vrátil. Hrál jsem okresní přebor a B třídu, na víc jsem neměl. Skončil jsem zhruba v pětatřiceti a začal se věnovat bafuňařině a dodnes jsem předsedou divizního FK Seko Louny. Šel jsem do toho kvůli synovi, který začal hrát fotbal a docela ho to bavilo, ale když začal dojíždět do školy, přestal to stíhat. Mně ale předsednictví v klubu zůstalo a i když občas přemýšlím, že bych toho nechal, pořád před sebou vidím hlavně děti, které sport baví, a nakonec jsem tam šťastný. Mám radost i z toho, že vztah ke sportu mají i vnoučata od obou mých synů.

Za čtyři desítky let se toho nejen u hasičů muselo hodně změnit, co nejvíc?

U hasičů se toho změnilo strašně moc, třeba to, že dnes už se slouží jen ve dvanáctihodinových směnách. Ale hlavně se změnila technika. Když jsem nastoupil, neměli jsme prakticky žádné vybavení. Měli jsme dva trambusy Škoda 706, které byly funkční, ale jinak toho moc nebylo, i když nám to více méně stačilo. Velká změna přišla po revoluci, vlastně až po deseti letech. Obměnila se technika, doplnilo vybavení a dnes jsme na perfektní úrovni. Nemáme sice některé speciální nástroje, ale myslím, že o kluky je dobře postaráno.

Přicházejí mladí lidé, kteří mají zájem o práci hasiče?

Znám plno kluků, kteří tuhle práci mají rádi a dělají ji jako dobrovolní hasiči. Na druhou stranu si troufnu říct, že víc než polovina z nás, kteří jsme do Počerad k hasičům přišli, o téhle profesi nic nevěděla a šlo nám hlavně o práci. Naučili jsme se ji, začala nás bavit, máme ji rádi a zůstali u ní. Ode- šlo sice pár kluků, protože chtěli zažít adrenalin, ale těch nebylo tolik. Poslední směnu, kterou jsem přijímal, byli mladí kluci, kteří svou práci dělali na sto procent, byli velmi zodpovědní a baví je to do dneška. O budoucnost počeradských hasičů nemám strach.