Unikátní rypadlo končí

RK5000-R10_compressed

RK5000IR10 bylo symbolem přechodu na moderní technologii těžby. Foto: Sev-en

V prosinci bude odstaven jeden z nejunikátnějších dobývacích strojů, které na severu Čech těžily. Rýpadlo RK5000/R10 se odebere na odpočinek a skončí i jeho mechanik Jaroslav Šebek, který s ním spojil svou profesní dráhu od prvních dní, kdy bylo na lokalitě Československá armáda nasazeno do provozu.

Jak se vlastně takový obr ocitl na Mostecku?

To vyplynulo z požadavků vlády, ale úplný původ je potřeba hledat už za 2. světové války, kdy severočeský revír ovládali Němci, kteří tu těžili uhlí pro výrobu benzinu. Tehdy byla dnešní lokalita Obránců míru jednou z nejmodernějších šachet v okolí a už v roce 1942 tu těžily první německé elektrické a následně kolesové stroje. Stavěla se úpravna uhlí a budoucí Krušnohorské strojírny byly místem pro opravy náhradních dílů.

Čtěte také:
Po bagrech zůstaly mokřady a čistá voda
Největší jezera v ČR vznikla díky těžbě uhlí

Po skončení války dostaly vítkovické železárny, dnešní Prodeco, rozhodnutím vlády za úkol převzít kompletaci a zahájit výrobu dalších strojů pro těžební průmysl. Podobný úkol následně dostala i pražská Škodovka. Prodeco první stroj zprovoznilo už v roce 1952 a o šest let později už vyrobili první tři stroje typu D800 pro lokalitu Československá armáda. Ty už jsem v roce 1975 kočíroval, když jsem nastoupil na Armádu jako mechanik.

To jsme ale pořád od „erkáčka“ nějaký čas vzdálení. Jeho nasazení do provozu se datuje až od začátku osmdesátých let?

Ještě se zastavme na začátku sedmdesátých let, kdy nastal pro šachtu velký zlom. Národní hospodářství potřebovalo více uhlí, proto padlo rozhodnutí, že se začne dobývat modernějším způsobem, nákladnější kolejovou dopravu nahradí pásová doprava a vzniknou takzvané technologické celky. Na Československé armádě se s výstavbou pásových dopravníků začalo v roce 1976 a o rok později byl zprovozněn první technologický celek, jehož součástí bylo rýpadlo KU800 a zakladač ZP6600.

Následovaly další technologické celky a postupně se po řezech likvidovala kolejová doprava. V roce 1982 byl postaven čtvrtý, poslední technologický celek určený pro nejspodnější řez, tedy odkryv nejtvrdší zeminy přímo nad uhelnou slojí. K tomu byl zapotřebí speciální stroj, aby si s tím poradil. A to bylo právě RK5000/R10. Stavět se začalo v roce 1980 v Albrechticích, dokončeno bylo na sklonku roku 1982 a pak začal transport na spodní řez lokality ČSA. V roce 1983 byl zahájen takzvaný ověřovací provoz. Erkáčko bylo vlastně symbolem přechodu na moderní technologii těžby z kolejové na pásovou dopravu.

Proč zůstal tento stroj jediným svého druhu?

Původně měly být pro lokalitu ČSA vyrobeny dva tyto stroje. Jenže první rok provozu byl opravdové peklo, začínalo se s obrovskými problémy. Spousta věcí se musela vychytat a stroj musel projít takzvaným Inovačním programem rozvoje vědy a techniky, který řešil jeho potíže. Po roce ověřovacího provozu nebyly výsledky moc dobré, proto se rozhodlo, že druhý stroj nebude nasazen na Armádě, ale v Chabařovicích. Tam už měli zkušenosti s mnohem menšími stroji na kráčivém podvozku, například RK400. Podmínky pro těžbu se ale zásadně lišily a navíc se v Chabařovicích těžba brzy ukončila. Kariéra druhého erkáčka tak byla poměrně krátká.

Když se vychytaly všechny jeho prvotní nedostatky, měl pak ještě nějakou závažnější poruchu?

Jakkoli to zní zvláštně, neměli jsme za celou dobu provozu žádný zásadní mechanický problém, ani těžkou havárii. Zřejmě největší potíže, s nimiž jsme se museli potýkat, byly s kulovou dráhou. Museli jsme ji v roce 1988 nechat vyměnit a koule o průměru 120 milimetrů nahradit koulemi o průměru 250 milimetrů. Kulová dráha je vlastně takové obří ložisko. Celkem je v něm 160 koulí, každá váží 45 kilogramů. V osmdesátých letech se dělala rekonstrukce kulového dopravníku. Během let se měnilo kráčení a celá řada dalších částí stroje. Naprosto zásadní byla generální oprava v roce 2005, kdy se instaloval nový řídicí systém, a opravovala ocelová konstrukce stroje.

Jste jeden z mála, kdo na stroji pracoval od úplného začátku. Jak se střídala osádka?

Už od montáže až po zahájení těžby byl na stroji můj kolega Miroslav Syrový. Já jsem se v době, kdy se stroj stavěl, kolem něj sice také pohyboval, ale víc jsem se zapojil až jako mechanik stroje po zahájení těžby v roce 1983. S Miroslavem Syrovým začínal na erkáčku ještě Josef Krupička a následně Vlastimil Drobílek jako elektromechanik stroje. Elektromechanici se měnili asi nejčastěji. Myslím, že se na stroji během těch 33 let mohlo vystřídat kolem 160 lidí. Původně tvořilo osádku 10 lidí, dnes stačí zhruba polovina.

Své působení na šachtě jste spojil s tímto velkostrojem. Pokračuje někdo z rodiny v hornické tradici?

Když se mě kolegové před lety ptali, zda se chystám odejít do penze, řekl jsem jim, že když už jsem byl u erkáčka od narození, rád bych to s ním dotáhl až do konce. Nakonec jsem odešel o měsíc dřív, než ukončí těžbu. Postupně si zvykám na život penzisty. V naší rodině hornická tradice nepokračuje. Jen manželka nějaký čas na šachtě pracovala v účtárně a pak jako ekonomka úseku, ale ani jeden ze tří synů se po šachtě neohlíží, ačkoli ten nejmladší je na průmyslovce, takže se strojařině věnuje.

Mohlo by vás zajímat:
Zakládací vůz slouží uhelným rýpadlům
Rypadlo převáželi šest dnů
Rypadlo dokráčelo do cíle