Vážně ještě chcete sázet na plyn?

Věřili jste tomu, že ruská armáda jen kolem hranic s Ukrajinou má jen cvičení? A ještě dnes věříte tomu, že Rusko nezavře kohoutky plynovodů a ropovodů? Protože to obchodně nedává smysl? A jaký obchodní smysl má ruská armáda v Charkově a u Kyjeva?

Z pohledu energetiky je jedno, proč Vladimir Putin napadl Ukrajinu. Je dokonce jedno, jak daleko chce svoji nebohou armádu hnát. Vůbec však není jedno to, že ten člověk uvažuje úplně jinak, než my. Nikdo z nás navíc vůbec neví, jak uvažuje. Co je jeho motivace? Co ho uspokojí? Ale faktem je, že Rusko dodává státům sdruženým v EU zhruba 40 procent zemního plynu. Česko ovšem má – ještě k tomu – plynu z Ruska většinu. Otázka je tedy jednoduchá. Můžeme dnes, za měsíc, či za rok, spoléhat na dodávky zemního plynu ze země s takovým vůdcem? S vůdcem, jenž se neřídí žádnými pravidly, o těch obchodních ani nemluvě? Odpověď je také jednoduchá. Nemůžeme.

iUHLI.cz před ruským plynem varuje dlouho

Co to znamená pro energetiku? Konec úvah o tom, že by Česko (a další „fosilní“ státy EU) mělo plyn jako hlavní palivo energetiky po tom, co odstaví uhlí.

Protože dodávky plynu z Ruska jsou do budoucna prostě nevyzpytatelné. O to víc, Evropa musí na ruskou agresi nějak reagovat. A na to zase bude reagovat ruský vůdce. Po čtvrtečním ránu už i největší optimisté musí přiznat, že jeho odpověď může být jakákoli. Čili na ruský plyn by už neměl sázet nikdo, kdo má na mysli národní bezpečnost.

Zřejmě jedinou rychle dostupnou variantou náhrady ruského plynu jsou dodávky LNG v tankerech z Kataru či USA. Ty by měly být spolehlivé. Ale jsou několikanásobně dražší. A kvůli válce ještě zdraží. Alespoň tak tomu je nyní a těžko najít obchodní důvod, proč by se to mělo nějak podstatně změnit. Čili pokračování úvah o přechodu států v Evropě na plyn by znamenalo riskovat, že plyn nebude, nebo se smířit s tím, že bude podstatně dražší, než tomu bývalo. Ani jednu možnost nelze označit za dobrou.

Čeští politici si vjeli do vlasů kvůli ruskému plynu

Za dobrou možnost by naopak bylo možné označit to, kdyby se přestalo uvažovat o tom, že státy na pár desítek let přejdou z uhlí (a jádra) na plyn. A budou pracovat s tím, co reálně mají a co zajišťuje jejich potřeby. To je umění možného, což je jedno ze synonym pro politiku. Politici jsou přitom zatím těmi, kdo nás ženou k tomu, abychom se spoléhali na nejisté dodávky elektřiny z větru a slunce a také z nejistého plynu. A abychom opustili ty spolehlivě fungující – z uhlí a z jádra. Jenže v současnosti k nim – kvůli vůdci Putinovi – nemáme spolehlivě fungující a bezpečnou alternativu.

Snad na prahu možné války politici pochopí, že jejich odpovědností je řídit se jinými prioritami, než je pofidérní snaha o to, být „klimatickým lídrem“. (Kterého navíc nikdo nenásleduje.) Mohli by také pochopit, že imperiální figury, jako Vladimir Putin, se nikdy neleknou počtu větrných elektráren. Ale vždycky jen počtu zbraní. Mohlo by jim také dojít, že odebírání či neodebírání plynu je jedna z mála účinných zbraní, kterou reálně evropské státy mají, když nechtějí proti Putinovi bojovat v poli. Což nechtějí. Pokud by tyto souvislosti konečně pochopili premiéři členských států EU, mohli by konečně zarazit Evropské komisi její nezodpovědné a extra nákladné zelené plány. Protože na ty teď vážně není čas.