Doba čtení:2 m, 37 s
Přání je otcem myšlenky. To bezezbytku platí pro hodnocení závěrů klimatického sjezdu COP28, který skončil v Dubaji.
Dohoda, kterou schválili účastníci klimatické konference COP28 v Dubaji, je podle agentur Reuters a AP historickým krokem. „Zástupci téměř 200 zemí světa se na klimatické konferenci COP28 v Dubaji dohodli na potřebě postupného omezování globální spotřeby fosilních paliv s cílem odvrátit ničivé klimatické změny,“ uvádí ve své zprávě ČTK (zde). „V dohodě se uvádí, že účastnické země „budou přispívat k… přechodu od fosilních paliv v energetických systémech, a to spravedlivým, řádným a rovnocenným způsobem… tak, abychom do roku 2050 dosáhli uhlíkové neutrality v souladu s vědeckými poznatky,“ píše dále tuzemská agentura.
Kdo se na svět dívá zelenými brýlemi klimatismu, má jistě důvod k radosti. Realista však vidí, že tato dohoda, stejně jako všechny předešlé, je ve skutečnosti namířena proti emisím oxidu uhličitého z USA či evropských států, které jsou v EU. V důsledku tedy proti jejich průmyslu a životní úrovni. Protože by sice – podle dohody – globální emise životodárného plynu CO2 měly stoupat jen do roku 2025, ale u některých rozvíjejících se států to však může být déle.
Mezi rozvíjející se státy přitom patří Čína a Indie. Dva nejlidnatější státy světa, jež už v minulých letech své dosažení „uhlíkové nuly“ posunuly na rok 2060, respektive 2070. Bez těchto dvou států, které odpovídají za bezmála 40 procent globálních emisí oxidu uhličitého z lidské činnosti, se ovšem nedá uhlíkové neutrality v roce 2050 dosáhnout. A jich se dubajské závazky netýkají.
Za globální oteplování může Pařížská dohoda
Takže bude pokračovat lety zaběhnutý scénář. Ve jménu závazků z Paříže, Kjóta i Dubaje bude dál bruselská zelená levice drtit hospodářství a rozpočty evropských států sdružených v EU požadavky na stále rychlejší dekarbonizaci. Zbabělé vlády členských států budou dále sklápět uši a pokračovat bez náhrady v odstavování stále fungujících zdrojů. Ty budou, za pomoci nesmyslných dotací nahrazovat občasnými zdroji, jejichž množství bude vyžadovat další obrovské investice do distribučních sítí. Zatímco v Číně a Indii si budou nadále zvyšovat spotřebu uhlí, protože jsou „rozvíjející se státy“. Kde je ta hranice rozvíjejícího se státu? Protože státy v EU by se rozvíjely také, kdyby jim v tom Green Deal vší mocí nebránil…
Jestli je „změna klimatu“ zásadním světovým problémem, jehož řešením je uhlíková neutralita v roce 2050, nebo nastane apokalypsa (či co vlastně a kdy?) musí přeci své emise bezodkladně snižovat všichni a především ti největší emitenti. Což už dávno nejsou USA, ani státy v Evropě.
Účastnické země „budou přispívat k…přechodu od fosilních paliv v energetických systémech, a to spravedlivým, řádným a rovnocenným způsobem,“ píše ČTK. Jak s tím jde pardonování Číny a Indie dohromady? Je spravedlivé, aby Čechům, Polákům, Italům, Finům, ale i zeleným Němcům padala životní úroveň, když emise CO2 snižuji reálně nejvíc na světě? A těm, kteří emise nadále zvyšují, aby životní úroveň nadále rostla? Vždyť celá EU odpovídá již jen asi za jejich 7-8 procent a svůj podíl na soustavě snižuje. Za loňský rok o osm procent (zde). Čína s Indií se dohromady blíží 40procentům.
Jestli je cílem „záchrana klimatu“ nemůže mít výjimky, jedno jak zdůvodňované, nikdo. Jestli je cílem něco jiného, je na čase to konečně přiznat.