Výsledkem Pařížské dohody je přesun emisí mezi státy

Rozvinuté země odstranily za údobí 1990-2008 16 gigatun CO2 ve svých emisích. V rozvojových zemích, které se zapojily do mezinárodního obchodu, se pak emise zdvojnásobily. Foto: imagio.cz

Receptem členských zemí EU na řešení klimatické neutrality se zatím zdá být přenesení produkce emisí do jiných, nečlenských zemí. To ale planetě nijak neprospěje.

Kllimatická úmluva z Paříže, podepsaná 12. prosince 2015, má za cíl udržet nárůst globální průměrné teploty pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Ideálně tak, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C. Dosáhnout toho chce zásadním omezením produkce emisí skleníkových plynů, napsal server idnes.cz.

Opravdu vehementně se na cestu ke klimatické neutralitě vydala pouze Evropská unie se svou „Zelenou dohodou pro Evropu“. Jejím cílem je „klimaticky neutrální“ Evropa v roce 2050. Problém však je, že i přes obrovské vynakládané náklady se emise pouze přesouvají mimo hranice EU.

Čtěte také:
Do poloviny století se bez fosilních paliv neobejdeme
Kvůli nedostatku materiálu budou zdražovat stavby

„Výzkumníci Technologického institutu v Karlsruhe (KIT) ve svém komentáři pro vědecký časopis Nature tvrdí, že se stačí jen lehce podívat do budoucnosti zemědělství Evropy. Udržitelnost podle nich bude vykoupena „outsourcingem“, přesunutím environmentální zátěže na sousední státy. Jednoduše proto, že odlehčení produkce a ekologizace zemědělství v Evropě nepřinese méně evropských strávníků a ani nesníží jejich poptávku po vypěstovaných potravinách. A tak se „naše“ zátěž produkce přelije do zahraničí. Pokud budeme produkovat méně, někde se bude muset brát. Cenou za dosažení nulových emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v Evropě je vlastně jen jejich faktický export jinam. Pokud Evropa dosáhne kýžené nuly, ale evropské emise budou delegovány jinam, planetě jako celku to nepomůže. Tento ekologicko-ekonomický fenomén přitom není žádnou fantazií,“ napsal idnes.cz.

Už v roce 2019 pocházela pětina spotřeby ovoce a zeleniny v EU, miliony tun zemědělských výpěstků, ze zemí mimo Unii. Drtivá většina tohoto dovozu pocházela ze zemí, kde ekologické standardy rozhodně nejsou stejné jako v zemích EU. Obchodní partneři EU nyní používají v zemědělské produkci skoro dvakrát více hnojiv než v Evropě, a použití pesticidů u nich také narůstá.

Země jako Kanada, Brazílie, USA nebo Argentina příliš neřeší problematiku emisní bilance zemědělství či odpadů. To, co je v Evropě zakázané, je jinde povolené. A pokud budeme odebírat produkty od těchto zemí, stane se Zelená dohoda dobrou pro klima-neutrální Evropu, ale špatnou pro planetu Zemi.

Ekonomové z univerzity v Sydney se soustředili na další nástroj boje proti klimatickým změnám, kterého využívá i Evropská unie. Zpoplatnění, zdanění emisí. Jak to vypadá v praxi? Uhlíkové daně svůj cíl, tedy snižování emisí v dané zemi, podle analýz s vysokou pravděpodobností plní. To ale neznamená, že by globální emise klesaly. Státy s narůstajícími emisemi začaly pokrývat výrobu a poptávku po zboží ze zemí, které se ubírají k uhlíkové neutralitě.

Na konkrétním příkladu Velké Británie to demonstruje zpráva Světového fondu pro ochranu přírody (WWF). Podle ní Britové dokázali „utáhnout kohout“ vlastním emisím, a díky zefektivnění průmyslu snížit národní uhlíkovou bilanci o více než 40 %. Jenže tím o zhruba 46 % zvýšili emise mimo své hranice. V zemích, které je nyní zásobují. Vyčištění ovzduší nad Británií tedy v konečném důsledku pro klima dobrou zprávou nebylo, výsledná suma znečištění se nezměnila.

Výzkumníci z Centra pro systémovou integraci a udržitelnost (CSIS) univerzity v Michiganu letos zveřejnili studii, která vyčísluje dopady mezinárodního obchodu na celosvětový vývoj udržitelnosti. Ukazují, jak propojení obchodními transakcemi proměňuje environmentální skóre zemí, jež usilují o vyrovnanou či neutrální uhlíkovou bilanci. Rozvinuté země odstranily za údobí 1990-2008 16 gigatun CO2 ve svých emisích. V rozvojových zemích, které se zapojily do mezinárodního obchodu, se pak emise zdvojnásobily.

Například ekologická bionafta obohacená o palmový olej z Indonésie se ukázala být katastrofou, protože spotřebou 4,3 milionů tun (v roce 2018) palmového oleje jsme přímo přispívali k plundrování tropických pralesů. Import poživatin, nezřídka z klimatem již ohrožených zemí, Evropu navíc připravuje o potravní bezpečnost.

Problémy jsou i kolem dřevní biomasy jako uhlíkově neutrálního zdroje energie. Protože jen ze Spojených států jsme do EU donedávna dováželi 7 milionů tun briket, zatímco teď nové lesy vysazujeme a chráníme jako přirozený depozit atmosférického uhlíku.

Pokud tedy budeme chtít v rámci plnění Pařížské dohody dosáhnout do roku 2050 skutečně čistou nulu na emisích, budeme se muset poprat s tím, abychom jen nepřelévali ten samý problém z jednoho místa na druhé. Protože jinak si, plněním pokrokových závazků a tabulkových norem, moc nepomůžeme.