
Čeští průmyslníci se obávají zpřísňování evropských cílů na vypouštění emisí skleníkových plynů. Hrozí, že ztratí konkurenceschopnost, pokud k podobným opatřením nepřistoupí také zbytek světa.
Evropská unie se pouští do boje za dosažení uhlíkové neutrality do poloviny století. Nová šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová chce prosadit, aby EU srazila do roku 2030 emise o 55 procent proti roku 1990. Aktuální plán přitom počítá se 40 procenty. A europoslanci chtějí být ještě přísnější, uvedl server idnes.cz.
Čtěte také:
Babiš: Zbytek světa Evropu ignoruje
Havlíček: Uhlí nahradíme jen jádrem
Takové tempo je však podle českých průmyslníků příliš rychlé. Pokud podobná opatření nepřijmou také další světové regiony, ohrozí to konkurenceschopnost evropské ekonomiky. Řada průmyslových odvětví by v Evropě zanikla a pracovní místa by se přesunula jinam. Bez koordinované akce by to navíc sotva pomohlo srazit emise v globálním měřítku. Unie se na nich podílí jen necelými deseti procenty a toto číslo se bude snižovat i dál.
„Český průmysl nedokáže konkurovat firmám ze třetích zemí, kde nebudou stejné podmínky,“ uvedl pro idnes.cz šéf Ocelářské unie Daniel Urban. „Stanovují cíle, které se nedají zvládnout. Je to, jako by řekli: dojeď do Plzně za dvacet minut. A když to nestihneš, zaplatíš pokutu,“ vysvětlil Roman Blažíček, jednatel firmy Lasselsberger a prezident evropské asociace výrobců keramických obkladů a dlažeb CET.
Podle Evy Veličkové ze Svazu průmyslu lze čekat významný dopad na firmy z energetiky, průmyslu i dopravy. „Klimaticky neutrální technologie jsou dokonce v některých odvětvích dosud neznámé nebo teprve ve fázi vývoje,“ říká. Firmy se modernizace a snižování emisí obecně nebojí, investují do něj. Jen by mělo být postupnější.
„Je jasné, že tak rychlé snížení emisí se nemůže uskutečnit nikde jinde než v energetice a průmyslu,“ uvedl Urban. Je podle něj jednodušší zpřísnit mechanismus obchodu s emisními povolenkami, který se vztahuje právě na tyto sektory, než ho rozšířit i na další – třeba na dopravu nebo na domácnosti. Ocelárny, cementárny či výrobci keramiky mají však proti výrobcům energie zásadní nevýhodu. Zvýšené klimatické náklady nemohou jednoduše přenést na zákazníky: ti by si jednoduše dané výrobky přestali kupovat v Evropě. A nejde jen o Čínu, už teď rychle roste dovoz turecké oceli do Evropy.
Řada odvětví není na tak rychlou transformaci připravena. Často ani neexistují technologie, díky nimž by se dalo vyrábět bez uhlíku. A pokud ano, mohou být výrazně dražší. To je i případ ocelářství. Redukce železné rudy pomocí vodíku je v plenkách, vodík je velmi drahý. Proces je navíc energeticky náročnější, takže bude třeba vyrobit víc elektřiny.
Podobně je na tom i technologie zachycování uhlíků, od nichž si Komise hodně slibuje. Urban dodává, že Unie sice na hledání nových přístupů vyčlenila relativně dost peněz na hledání modernějších přístupů, ale neexistuje dostatek vhodných projektů.
Podle evropských oborových studií může dekarbonizace průmyslu a nasazení nových technologií zvednout výrobní náklady na výrobu oceli či cementu až na dvojnásobek. „Produkty těchto (a dalších) odvětví by za takových podmínek byly globálně neprodejné,“ říká Urban.
Mohlo by vás zajímat:
Největší bagr na světě udělal kariéru ve filmu
Parkovací asistent bude i pro důlní obry
Prašnost v lomu snižuje i mlžná stěna