Zdá se, že vůdci EU zase prokázali svou ekonomickou nekompetentnost. Svými kroky způsobili pokles ceny emisních povolenek. Hlavního zdroje financování svých „klimatických plánů“.
Před rokem stála emisní povolenka na tunu oxidu uhličitého přes 100 eur. Nyní stojí 55,50 eura. Je za tím nejen hospodářský pokles, ale i to, že unie uvolnila najednou velké množství povolenek, aby naplnila zelené fondy. Podle některých předpovědí by se měla propadnout až na 35 eur, jak upozorňuje ekonom Lukáš Kovanda (zde). Jestli se to stane, způsobí to dvě věci. Cena se vrátí téměř na úroveň, kterou původně předpokládala Evropská komise a firmy s ní proto ve svých plánech počítaly. To by byla dobrá zpráva. Zároveň by to znamenalo, že „klimatické“ fondy EU se nenaplní tak, jak vůdcové unie potřebují. Emisní povolenky jsou totiž jedním z hlavních motorů financování celé zelené přestavby. Co to dohromady způsobí?
Velké firmy, které se ještě nerozhodly k odchodu z prostoru EU, odchodové plány možná ještě odloží. Ty, které odejít nemůžou, jako teplárny a elektrárny, si oddechnou. Oddechnou si i lidé, kteří v evropských státech žijí. Ti všichni totiž potřebují co nejlevnější elektřinu, kdykoli zapnou spotřebiče. Jedno, zda je to sporák, nebo velký stroj v továrně. Zároveň však naskáčou vrásky na čelech vůdců zelené transformace. Protože jim budou chybět peníze na financování jejich plánů. A do toho se pomalu blíží letošní volby do Evropského parlamentu, které by mohly změnit rozložení sil. Směrem k tomu, co lidé potřebují. Tedy k tomu, co nechce současná EU.
Gavor: Propad cen povolenek nikdo nečekal
Pokud by eurovolby (7. až 8. června) opravdu přinesly změnu kurzu, mělo by to znamenat něco jako zatažení za záchrannou brzdu. Pak by cena povolenky přestala být tak důležitá, protože by měl – v ideálním případě – přestat tlak na co nejrychlejší změnu všeho.
V případě, že však eurovolby takovou změnu nepřinesou, bude tlak na co nejrychlejší přestavbu, včetně dekarbonizace, pokračovat. Tak jako dosud bez ohledu na důsledky. Takže Evropská komise udělá něco, proč cena emisních povolenek zase vystřelí vzhůru. O kolik? Řekněme o 35 až 40 eur.
To je úroveň, ve které se ještě tak nějak vyplatí provoz uhelných elektráren, jež jsou pro energetiku řádky unijních zemí stále nepostradatelné. Tedy i pro energetiku v EU jako celek. Taková úroveň nevadí ani provozu plynových elektráren, jejichž úloha – kvůli umělému tlaku na uhlí – stále roste. Tím pádem by měla EK zajištěný dostatek elektřiny, byť drahé. Ale měla by ji, což je nezbytné k tomu, aby se lid nevzbouřil. A současně by bylo i dost peněz na kompenzace zbytečně zvýšených nákladů domácnostem i firmám. A také by měla peníze na další dotování výstavby a provozu občasných zdrojů energie, tedy fotovoltaiky a větrníků. Ty totiž prostě bez dotací nikdo stavět nebude. Protože to ekonomicky nevychází. (Drahé povolenky jistě nezaplatí vše, ale vlády si nebudou muset půjčovat víc.)
Ceny emisních povolenek se mezi kontinenty dramaticky liší
O jak velké peníze se jedná, dobře ukazuje dokument „Aktualizace Vnitrostátního plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu“ (zde). Jediná citace ze strany 316 stačí: „Celkové výnosy z prodeje emisních povolenek se do roku 2030 odhadují v objemu 662 mld. Kč bez zavedení balíčku Fit for 55 a až 1 271 mld. Kč po jeho zavedení.“ Takže 0,6 bilionu až 1,2 bilionu. Což ovšem není konec. V dokumentu se také na straně 316 uvádí: „Investice do dekarbonizace se odhadují na 1 030 mld. Kč ve scénáři bez zavedení balíčku Fit for 55 a v rozmezí 1 090 mld. Kč až 2 201 mld. Kč ve variantách scénářů implementace Fit for 55. Tento rozptyl je dán variantami vývoje cen emisních povolenek.“ Cena povolenek hraje tedy podstatnou roli v získávání peněz na zelenou perestrojku společnosti.
Ovšem zároveň povolenky berou firmám peníze ze zisku. Takže je placení povolenek současně žene, či alespoň vybízí, aby se zapojily do přerozdělování peněz od státu, tedy aby se staly závislými na dotacích… (Mimochodem, modely Seepia na straně 336 počítají s tím, že cena povolenky v roce 2050 bude 410 eur za tunu oxidu uhličitého. To má přinést 90,4% snížené emisí. Pokud by stála povolenka 1400 euro, bylo by snížení 93%. Samotné povolenky tedy ke splnění emisních cílů nepovedou.)
V každém případě se zdá zřejmé, že financování „zelené tranzice“, jak se ta bezohledná gigantická změna života lidí v prostoru EU obvykle nazývá, není možné jinak, než na dluh. Protože jen vyšší a vyšší náklady Evropanů na to samy nestačí.