Česko prý na rychlém konci uhlí neprodělá. Víra ale nestačí

Na webináři Hnutí Duha byly představeny tři zahraniční studie, podle nichž lze prý v České republice vyřadit uhlí už zhruba za deset let, aniž by na tom stát nebo jeho občané prodělali. Je to reálné?

Konkrétně se jednalo o studie organizací Embe, Bloomberg New Energy Finance (BNEF) a think-tanku Agora Energiewende. Všechny studie počítají s masivním nárůstem větrných a solárních zdrojů, které by měl vykrývat zemní plyn, ačkoli autoři varují, že by měl sloužit spíše jako záloha.

Čtěte také:
Filip: Plyn nemůže být primárním zdrojem elektřiny
Expert: EU by měla zavést uhlíkovou daň na plyn

Právě v plynu je první zakopaný pes. Řada odborníků varuje, že souhrnný dopad těžby, přepravy a spalování plynu má na změnu klimatu zhruba stejný dopad jako využívání uhlí. Česká republika má zásoby plynu minimální, takže každé navýšení plynu v energetickém mixu zvyšuje závislost země. Výstavba a provozování nových plynových zdrojů se navíc podle všeho bez dotací nevyplatí. Jen těžko si lze navíc představit, že někdo vybuduje novou plynovou elektrárnu a související infrastrukturu jen kvůli pár letům provozu, navíc pokud by mělo jít spíše jen o kapacitní zálohu.

Druhé čertovo kopýtko tkví v nákladech. Autoři studií se dušují, že pokud začne přechod k čisté energetice včas a podpoří ho vhodně nastavené zákony, stát splní cíle Evropské unie a ceny za elektřinu budou díky obnovitelným zdrojům dokonce nižší než v případě, že odklon od uhlí bude pomalý. Zkušenosti například ze sousedního Německa ale tuto hypotézu nepotvrzují. Transformace německé energetiky, známá jako Energiewende, už vyšla na stovky miliard eur. Vedle dotací pro obnovitelné zdroje rostou zejména náklady na přenosovou síť elektřiny. Němci sice mohou stavět efektivní off shore větrné elektrárny v Baltském moři, stále ale musejí spoléhat i na uhelné elektrárny, navíc neustále zvyšují podíl zemního plynu.

Česko moře nemá, veškeré obnovitelné zdroje by tak musely být na pevnině, což naráží na legislativní překážky a často i odpor obyvatel, kteří nechtějí větrníky v blízkosti obcí ani solární parky na zemědělské půdě.

Podle odborníků think-tanku Realistická energetika a ekologie je v našem prostředí nemožné, aby výrobu elektřiny táhly obnovitelné zdroje. Zejména v zimních měsících by ani násobně větší instalovaná kapacita OZE bezpečnost a stabilitu dodávek elektřiny v její požadované kapacitě českým podnikům a domácnostem nezajistila.

A navzdory tvrzení zastánců obnovitelných zdrojů by nás masivní rozvoj OZE vyšel pořádně draho. Podle výpočtů by instalovaný výkon OZE, který by byl schopen zásobovat v optimálních případech republiku elektřinou, musel být minimálně 32 gigawatt (při využití maximálně 2500 hodin za rok). To by přišlo na přibližně 40 až 45 miliard eur, tedy asi jeden a čtvrt bilionu korun. Spolu s nezbytnými změnami infrastruktury a minimálně 9000 MW v akumulaci by pak celá přeměna vyšla zhruba na dva biliony korun.

Z výše uvedených čísel je jasně patrné, jak dramaticky se liší od modelů zastánců obnovitelných zdrojů. I kdyby se realita, jak to tak často bývá, nacházela někde uprostřed, jde o mimořádně vysokou hru. A to nejen finanční, ale rovněž o hru s energetickou bezpečností.

Zodpovědnost politiků je v tomto případě obrovská. Jednoznačně proto platí přísloví „dvakrát měř, jednou řež“. Uhelná komise by proto měla pokračovat v intenzivní práci a připravit podklady, které budou obsahovat jasný harmonogram náhrady uhelných zdrojů včetně emisních přínosů, finančních nákladů, ale rovněž reálných termínů jejich výstavby. Všichni totiž víme, jak dlouho u nás trvá cokoli postavit, navíc na příkladu přípravy nového bloku Jaderné elektrárny Dukovany sledujeme, jak těžké je se vůbec dohodnout.