Doba čtení:3 m, 21 s
S matematikou základní školy si může každý spočítat, jaká je šance na globální snížení emisí skleníkových plynů. Mizivá. Jenže takovou informaci většina médií na své stránky nepustí.
V předchozích dvou dílech (zde a zde) jsme dokazovali, že ti, kdo nekriticky prosazují obnovitelné zdroje, prachobyčejně využívají neznalosti lidí. Sází na rozsáhlou mediální kampaň, založenou na nepravdivých tvrzeních. Spoléhají na to, že lidé si pravdivé informace nebudou hledat. A také na to, že politici se už nevzmůžou na odpor.
První část plánu zeleným lobbistům vyšla bez chyby. Ovládli prostor v médiích, včetně České televize a dlouhodobě se tak proto k lidem dostávají především zprávy o tom, co je na OZE dobré. Negativa a nepříjemné souvislosti si redaktoři povětšinou nechávají pro sebe. (Není totiž možné, aby se o nich při seriózně dělané novinařině nedozvěděli.) Těmto zprávám zdatně sekundují ty, jež dávají už téměř jakýkoli problém na světě do souvislosti s „klimatickou změnou“, za kterou (poprvé za miliardy let) prý může člověk. I tyto zprávy zhusta provází manipulace se souvislostmi, nebo přímo s daty (zde a zde, respektive zde a zde).
Jen výjimečně se pak objeví například zpráva o tom, kolik emisí které státy produkují. Naopak se často objevují zprávy o tom, jak moc emisí produkuje Česko. Oblíbeným trikem je přepočítávat produkci oxidu uhličitého na jednoho Čecha a na jednoho Číňana. Z kteréhožto srovnání nevychází Česko dobře. Jenže důležitější je jiná informace: kolik emisí který stát produkuje celkově. A tohle srovnání je pro Čínu zdrcující. Jde totiž s obrovským náskokem o největšího emitenta CO2 na světě. Nejlidnatější stát odpovídá za 30 procent těchto emisí. Na Spojené státy na druhém místě připadá méně než 15 procent a produkce všech států v EU je někde mezi 7–9 procenty. Číslu za EU se rychle přibližuje Indie. Z velkých světových producentů oxidu uhličitého ho snižují jen USA a evropské státy v EU. Čísla ostatních mají opačnou tendenci. Ostatně Čína před dvěma roky oznámila, že se chce dostat k nulovým emisím v roce 2060, a Indie ještě o 10 let později. Mezi tím Indie hravě překoná nynější produkci EU a stejně tak ještě dlouho porostou i čínské emise.
V samotné EU je pak největším emitentem Německo. To Německo, které investovalo nepředstavitelné peníze do OZE a udržuje v chodu paralelní zdrojové základny – tu konvenční i tu z OZE. Ta totiž, ani po obrovských investicích není schopná dodávat stabilně elektřinu. A tak, přestože mají OZE znatelně vyšší instalovaný výkon, než konvenční zdroje, nedokázaly loni uspokojit německou spotřebu ani na jedinou minutu. Což nad slunce jasněji dokazuje, jaké (ne)jsou možnosti fotovoltaiky a větrných elektráren. Naopak na emise z energetiky vychází velmi dobře Francie, jež má asi 70 procent svých zdrojů v jádru, jež je všem environmentalistům trnem v oku. Ani o jednom z uvedených faktů aktivistická média nereferují.
A jen zcela výjimečně někde proskočí zpráva, že dnes vypuštěný CO2 bude v atmosféře až 100 let (zde). Což znamená jediné. I kdyby lidské emise oxidu uhličitého skončily právě teď, další desítky let se klima bude dál oteplovat (pokud jsou teorie klimatistů správné). Což je ovšem situace, na kterou se nijak nechystáme. Byť je to pro lidstvo daleko důležitější, než snaha o zvrácení planetárního děje. O to spíš, že tato snaha je předem odsouzena k neúspěchu. Právě kvůli rostoucí produkci emisí v Číně, Indii a v podstatě celé Asii. Zatím tyto státy vždy dokázaly odmazat globální pokles emisí dosaženým státy v EU a USA.
Takže sebemrskačská honička za co největším a nejrychlejším snížením emisí, kterou zcela nepochopitelně odkývali fanatické Evropské komisi premiéři členských států (v podstatě její nadřízení), je úplně k ničemu. Ano, evropská likvidace automobilového průmyslu, likvidace uhelných elektráren, likvidace farem a stád dobytka, nic z toho nemá nejmenší šanci se projevit na celosvětové bilanci oxidu uhličitého, dokud jeho emise nezačne současně snižovat i Čína a Indie. Do té doby není kvůli CO2 kam spěchat.