Doba čtení:5 m, 22 s
Poprvé došlo ke komerčnímu odsátí oxidu uhličitého z atmosféry. První články nad tím jásají. Může to však být opravdu začátek nové éry „boje“ proti globálnímu oteplování?
Švýcarská firma Climeworks uvedla na Islandu do komerčního provozu své zařízení na odsávání CO2 z atmosféry. Jmenuje se Orca, stálo mezi 10 – 15 miliony dolarů a dokáže povětří zbavit za rok 4000 tun tohoto plynu. To se má zhruba rovnat ročním emisím 790 osobních automobilů. Informoval o tom Seznam zprávy (zde), zpráva portálu The Verge zde. Firma Climeworks také staví větší zařízení, jež bude mít devítinásobnou kapacitu. Tedy roční emise 7110 automobilů (36 000 tun). Jenže automobilů, podle odhadů, nyní jezdí po světě 1,4 miliardy. A k tomu energetika, průmysl, vytápění…
Podle Mezinárodní energetické agentury, jak upozorňuje The Verge, by přitom již do konce tohoto desetiletí měl odsávací (mitigační) průmysl z atmosféry stahovat 85 milionů tun oxidu uhličitého. Loňská produkce tohoto plynu ovšem dosáhla 34 miliard tun (Jde o výpočty. Není totiž technologie, jak to skutečně změřit).
„Jestliže by se tímto způsobem měla zlikvidovat roční lidská produkce oxidu uhličitého, která má být 34 miliard tun, bylo by potřeba postavit 8,5 milionu těchto přístrojů. Vyjdu-li z té podivné ceny za Orcu 10 až 15 milionů dolarů, jinou nemáme, tak by bylo potřeba do výstavby těchto zařízení vložit 85 – 127 bilionů dolarů. Přitom 85 bilionů dolarů bylo celosvětové HDP v roce 2020,“ uvádí do kontextu zprávu o odsávacím přístroji Jaroslav Čížek z think-tanku Realistická energetika a ekologie. Jistě, větší zařízení by měla být levnější, jejich výroba by časem měla také zlevnit. Ale tento údaj nám poskytuje referenci o tom, jaké rámcové částky zhruba může jít.
Nejen globálně, ale i tuzemsky. „Česká republika podle dostupných údajů produkuje asi 100 milionů tun oxidu. Jeho zachycení přístrojem Orca by tedy vyžadovalo instalaci 25 tisíc těchto aparátů,“ upozorňuje Čížek.
„Abychom byli úplně v obraze, museli bychom také vědět, kolik zařízení Orca, nebo jeho chystaná větší verze, spotřebují energie, což novinové zprávy neuvádějí. Naštěstí se tyto údaje dají najít na webu,“ pokračuje Čížek. A jeho zjištění nejsou povzbudivá. „Zařízení potřebuje k provozu výkon 1210 kilowatt, k provozu oněch 25 000 zařízení, potřebných pro mitigaci oxidu uhličitého produkovaného v Česku, bychom tedy potřebovali mít k dispozici výkon 30 gigawatt. Temelín má instalovaný výkon 2,2 giga, takže bychom jich potřebovali přibližně 14, čili 28 nových bloků,“ vypočítává Čížek s tím, že Orku nelze vnímat jinak, než jako v podstatě laboratorní pokus.
Dostupností elektřiny se Climeworks však zatím nemusí zabývat díky tomu, že jeho zařízení stojí na Islandu, kde je velmi levná geotermální energie. Při nasazení v jiné oblasti však nastává stejný problém se zajištěním potřebné elektřiny, jako jsme uvedli. Pokud by tato elektřina navíc neměla být z jádra – které svěřepě odmítají například německy mluvící státy – by navíc bylo nutné postavit obrovské množství větrných, nebo fotovoltaických elektráren.
Pro bližší představu může posloužit údaj bývalého poslance Jana Zahradníka. Ten spočítal, že k náhradě 14 terawatthodin roční produkce Temelína (údaj za rok 2019) by bylo potřeba instalovat 3900 větrných elektráren s výkonem dva megawatty. Zjednodušeně se tak dá konstatovat, že Česko by na provoz potřebného množství přístrojů Orca potřebovalo 54 600 takových větrníků. Jenže naše republika má rozlohu jen 78 870 kilometrů čtverečních a větrníky má podle studie Davida Hansliana z Ústavu fyziky atmosféry smysl stavět jen na pětině jejího území (zde). Což by bez ohledu skutečné možnosti stavby znamenalo 3,4 větrníku na kilometr čtvereční. A to nejde. Ve fotovoltaice by se tento instalovaný výkon měl vejít na o něco víc, než 930 čtverečních kilometrů. Ovšem s tou výhradou, že instalovaný výkon je podstatně nižší, než skutečně dodaný. „V létě se maximální výroba z fotovoltaiky pohybuje na úrovni 60 – 70 procent instalovaného výkonu. V zimě je to na úrovni 20 procent a méně,“ vysvětlil v rozhovoru pro iUHLI.cz Karel Vinkler ze společnosti ČEPS (zde). Dodejme, že v zimě navíc není výjimkou, když slunce nevysvitne na většině území i déle než týden. Z toho vyplývá, že skutečně zastavěné území by muselo být ideálně více než pětinásobné. Ani logická kombinace těchto zdrojů – s ohledem na to, co všechno má být v budoucnu na zelenou elektřinu – nevypadá reálně.
Co se týká výkonů potřebných k uskutečnění zelených scénářů, nabízí se ještě jeden výpočet. Ten v rozhovoru pro iUHLI.cz provedl profesor Jan Macek z ČVUT, který se zabývá dopravou a tím pádem také elektromobilitou. Kdyby v Česku jezdilo stejné množství elektromobilů, jako nyní jezdí automobilů, také by nám nestačila produkce současných elektráren. Pro komfortní zajištění nabíjení nějakých 5,5 milionu těchto vozidel bychom potřebovali výkon 3,5 Temelína, tedy sedm nových jaderných bloků.
Když už zmiňujeme jaderné elektrárny, nabízí se ještě jedno porovnání. Zařízení Orca i jeho vyvíjený větší model Mammoth mísí stlačený a zahřátý CO2 s vodou a vhánějí jej do hloubky asi jednoho kilometru pod zem. Tam směs přibližně za dva roky zkamení. Jenže Island je ostrovem s činnými sopkami. To by teoreticky mohlo způsobit, že se při některé z lávových erupcí uvolní i zkamenělý oxid uhličitý. Že ta pravděpodobnost není velká? Zřejmě není. Ale ten samý princip nebrání zeleným aktivistům vést systematický boj proti úložišti vyhořelého jaderného paliva. A to i přesto, že Česko je tektonicky velmi stabilní oblastí, kde není žádná sopka.
Zařízení na mitigaci CO2 se však nezkoušejí jenom na Islandu. V americkém Texasu se staví zařízení, které by mělo být schopné zachytit až milion tun oxidu uhličitého. Do provozu by mělo jít v roce 2025, stejně jako islandský Mammoth. Texaský projekt podporuje ropná společnost Occidental. Ta předpokládá, že bude část získaného oxidu uhličitého využívat pro vstřikování do hlubin země při těžbě z obtížně dostupných ložisek ropy. Tamní technologie však pracuje s mnohem vyšším teplotami, než Orca. Provoz zařízení bude proto zajišťovat nejen elektřina z občasných zdrojů (vítr, fotovoltaika – OZE), ale také z plynové elektrárny. Část své kapacity tak bude muset přístroj věnovat pohlcení emisí vlastního systému. O kolik to sníží jeho komerční kapacitu, není nyní zřejmé.
Naopak je zřejmé, že v otázce mitigace prostřednictvím technologií stojí lidstvo stále jen na startovní čáře. Nejefektivnějším způsobem, jak zadržovat oxid uhličitý tak stále zůstává výsadba stromů a vůbec všech rostlin. Půjde-li navíc o promyšlený proces, pomůže tato výsadba k obnovení přirozené cirkulace vody, zlepšení srážkové bilance a tím pádem ke zmenšení problémů se suchem. Což velmi srozumitelně a s důkazy vysvětlil Jan Pokorný z třeboňské společnosti Enki v rozhovoru pro iUHLI.cz (zde).