Doba čtení:3 m, 10 s
Kyštymský památník. Foto: wikipedia.org

První místo v žebříčku nejvážnějších jaderných havárií drží katastrofa v Černobylu, hned za ní je nehoda elektrárny ve Fukušimě. Obě události mají v mezinárodní stupnici jaderných událostí známku 7. Jen o stupínek nižší hodnocení má havárie v Kyštymu na jihu Ruska, ke které došlo 29. září 1957.

Na rozdíl od dvou „slavnějších“ nukleárních nehod se o ní moc neví. Nikdo se o ní totiž neměl dozvědět. Byla to přitom těžká havárie, která zamořila radioaktivitou okolí města Ozjorsk v Čeljabinské oblasti na jihu Ruska. Trvalo téměř dvacet let, než se o ní objevily první přesnější informace, uvedl server vtm.zive.cz.

Čtěte také:
Z odpadu kávového průmyslu lze vyrobit elektřinu
Z měsíční krajiny do rozkvetlého parku

Ozjorsk v té době bylo tzv. uzavřené město. V těchto sídlech v bývalém Sovětském svazu platily přísné omezující podmínky pro pohyb a pobyt osob. Velmi často se tajila i jejich samotná existence – typicky kvůli citlivým vojenským, průmyslovým a vědeckým zařízením.

Přesně to byl i případ i Ozjorsku. Blízko něj se nacházela továrna Majak pro zpracování radioaktivních materiálů. Byl to jeden z největších závodů tohoto typu v SSSR.

Ozjorsk kvůli tomu vůbec nebyl k nalezení na mapách, oblasti se často říkalo jen kódovým názvem Čeljabinsk-40. Samotná havárie byla označována jako kyštymská podle nejbližšího veřejného města vzdáleného 15 kilometrů.

Sovětský svaz po druhé světové válce rychle spustil program na výzkum, vývoj a výrobu dostatečného množství obohaceného uranu a plutonia. V letech 1945 a 1958 k tomuto účelu vznikl i zmíněný jaderný kombinát Majak.

Kolem roku 1953 v Majaku postavili zařízení pro skladování kapalného jaderného odpadu. Skládalo se z ocelové nádrže namontované na betonový podklad umístěný asi osm metrů pod zemí. Vzhledem k vysoké úrovni radioaktivity odpadů se nádrže kvůli tzv. rozpadovému teplu samovolně ohřívaly. Proto bylo kolem každé z nich dvacet chladicích tanků. Zařízení pro monitorování provozu chladiče a obsahu nádrže bylo však nedostatečné.

V roce 1956 selhal systém chlazení v jedné z nádrží, která obsahovala asi 70–80 tun tekutého radioaktivního odpadu. Systém nebyl opraven a teplota v něm začala stoupat. To vedlo k vypařování a chemické explozi sušeného odpadu, skládajícího se převážně z dusičnanu amonného a acetátů.

Nádrž 29. září 1957 explodovala a nadhodila 160tunové betonové víko do vzduchu. Síla výbuchu se odhaduje na 70–100 tun TNT. Samotný výbuch neměl za následek žádné oběti, ale do ovzduší uniklo odhadem 20 milionů jednotek curie (MCi) radioaktivity. Většina kontaminace se usadila poblíž místa nehody a způsobila znečištění řeky Teča. Oblak obsahující 2 MCi radionuklidů se ale začal šířit směrem na severovýchod.

Po deseti hodinách od výbuchu radioaktivní mrak dosahoval až do vzdálenosti 300–350 kilometrů od nehody. Radioaktivní spad, ve kterém se vyskytovalo především cesium-137 a stroncium-90, měl za následek dlouhodobou kontaminaci na ploše od 800 do 20 000 kilometrů čtverečních (v závislosti na tom, jak velká úroveň kontaminace je považována za významnou).

Nejméně 22 vesnic bylo vystaveno radioaktivnímu záření. Kvůli utajení kombinátu Majak ale nebylo obyvatelstvo postižených oblastí původně o nehodě vůbec informováno. O týden později začala evakuace 10 000 lidí z postižené oblasti, ale stále bez udání důvodu. Kompletní přemístění trvalo téměř dva roky.

V západním tisku se až za půl roku objevily první vágní zprávy o „katastrofální nehodě“ způsobující „radioaktivní spad nad Sovětským svazem a dalšími sousedními státy“. Ještě v roce 1962 se hovořilo o „nepotvrzeném incidentu“. Až téměř po dvaceti letech, v roce 1976, ruský biolog a aktivista Žores Medveděv po své emigraci do Velké Británie informoval svět o povaze a rozsahu katastrofy.

Americká vláda se o nehodě mimochodem dozvěděla poměrně rychle, ale rozhodla se ji propagandisticky nevyužít. Nechtěla vylekat občany při zavádění jádra coby zdroje energie.

Mohlo by vás zajímat:
Na výsypce dnes přistávají letadla
Dříve měsíční krajina, dnes poklad přírody
Jsme fosilní civilizace. A ještě dlouho jí budeme