Kam až zajdou „klimatičtí“ aktivisté?

Aktivisté „za klima“ jsou stále agresivnější. Kolik jich ale ve skutečnosti je a koho vlastně opravdu reprezentují? Kdo financuje jejich činnost a kdo je koordinuje?

Hodně otázek, málo odpovědí, to bezezbytku platí o aktivistech, kteří se věnují takzvanému boji za klima. Tedy nevybíravému a bezohlednému nucení politiků k tomu, aby jim byli po vůli. Jejich cílem je, aby státy v Evropské unii co nejdřív přestali používat uhlí, v druhém plánu pak plyn a jádro. Tedy aby si tyto státy samy zlomily ekonomický vaz. Zda jejich požadavky na ukončení produkce oxidu uhličitého mají technologické řešení, jež by 440 milionům lidí v EU alespoň z části zachovalo jejich práci a životní úroveň, je vůbec nezajímá. Stejně jako to, zda by uposlechnutí jejich ultimativních požadavků skutečně nějak přispělo k zastavení oteplování počasí. Nezajímají je fyzikální zákony a už vůbec ne zákony států. Nezajímá je nic, kromě jejich přesvědčení. A v jeho vnucování ostatním používají stále drzejší a neurvalejší metody. Nebo rovnou přímo válčí s policií.

Přestože požadavky těchto skupinek – o větší množství lidí podle agenturních zpráv zjevně nejde – mají zajištěnou pozornost médií a politiků, nenesou za nic odpovědnost. A protože nenesou za nic odpovědnost, požadují nesmysly. Nesmysly tak zjevné, že jsou jasné i dětem v základní škole. Nikoli však redaktorům hlavních médií. A nikoli europoslancům a Evropské komisi, jež jejich agendu tlačí rychlostí, na kterou vývoj technologií nestačí reagovat. Což nijak nebrání šéfům evropských států, aby s Bruselem souhlasili.

Německo: Protiuhelní aktivisté válčili s policií

Od porušování vlastnických práv majitelů dolů a elektráren, které již v Česku důvěrně známe, přešli k vnikáním do prostor institucí, nebo lepení se k vozovkám či rozjezdovým drahám letišť (zde). A protože ani to nepřimělo politiky k dostatečně rychlé kapitulaci, začali polévat barvou či polévkou obrazy v galeriích. Obrazy, jež jsou součástí světového kulturního dědictví a jsou nenahraditelné (příklad z několika zde). Průběžně se také snaží vyvolávat strach a paniku, zejména mezi mladými lidmi a neostýchají se cílit ani na děti (např. zde).

Speciální kategorií jsou pak štvavé kampaně v médiích. Špičkový příklad útoku, vedenému proti Danielu Křetínskému je zde. Jeho elektrárny se přitom podílejí na tom, že Němci mají elektřinu i v době, kdy ji zelenými vnucované OZE nejsou schopné dodávat. Do své hry zatáhli aktivisté také soudy, které pod jejich tlakem vydávají rozsudky, jež nelze nazvat jinak, než aktivistickými (např. zde a zde).

Mezi tím vším nemají tito lidé problém svádět boje s policií. Jako například tento týden, kdy postavili barikády v již neobývané německé obci Lutzerbach, jež musí ustoupit těžbě uhlí, aby Německo mělo elektřinu (zde).

Ovšem dosavadním mentálním vrcholem jejich aktivit bylo uříznutí špičky vánočního stromu v Berlíně (zde). Uříznutí stromu, který symbolizuje tradici Vánoc, tedy samého základu křesťanství, na kterém současná Evropa vyrostla. Že by podobně napadli některý ze symbolů islámu, je ovšem ani nenapadlo. Přitom státy, jejichž kořeny stojí na tomto náboženství, často stojí a padají s produkcí ropy a zemního plynu. A některé z nich navíc patří mezi světově významné producenty oxidu uhličitého, jehož produkci požadují aktivisté zastavit. Nejlépe okamžitě. Strhli, nebo strhnou snad girlandy na oslavách čínského Nového roku, když je Čína největší producent oxidu uhličitého a je odpovědná za 30 procent jeho světových emisí? To si také netroufnou.

Energetika potřebuje experty, ne ideologii

Uříznutím části vánočního stromu dali jasně najevo, že ač pocházejí z Evropy, absolutně nerespektují její základní hodnoty. Čímž se sami vydělili ze společnosti slušných lidí. Jsou to prachsprostí extremisté, protože ani islámští fanatici si za terč svých akcí nezvolili symboly Vánoc.

Přesto všechno jsou tito lidé v očích redaktorů hlavních médií stále jakýmisi Jánošíky, kteří bojují za „záchranu světa“. A proto jim má vše projít. Stejná média přitom pobouřeně referují o tom, že německá policie pozatýkala pravicové extremisty, kteří se chystali na státní převrat. Při přečtení zpráv o tomto reálně vnímaném spiknutí je však jasné, že šlo o operetní skupinu, jež neměla žádnou reálnou šanci (například zde). Přesto proti pár desítkám blouznivců zasahovaly po celém Německu 3000 policistů. Přitom podle posledních odhalení deníku Die Welt (na iDnes zde) je minimálně „klimatická“ aktivistická skupina Poslední generace vysoce organizovaná a zaměstnává ty, kteří „bojují“ za klima. Jen tvrdé jádro této skupiny má přitom podle berlínské senátorky pro vnitro Iris Sprangerová (SPD) asi 500 lidí, z nichž se již asi polovina několikrát dostala do hledáčku policie, upozornil iDnes. Berlínská policejní prezidentka Barbara Slowiková dokonce již jejich akce považuje za regulérní trestné činy.

Otázka týkající se klimatických extremistů pro letošní rok proto není jednoduchá. Kam až jsou klimatičtí extremisté ochotni zajít? Jak moc spolupracují s Ruskem, když by splnění jejich požadavků znamenalo fatální oslabení, de facto kolaps, Evropy? Jak moc jejich „klimatické“ deklarace mají zamaskovat to, že jejich hlavní cílem – se kterým se netají – je nastolení jakéhosi komunitního socialistického anarchismu? A pak je ještě jedna otázka: Kdy je začnou policie a především soudy postihovat tak, jak si zaslouží?