Kdy může výrazně klesnout světová poptávka po uhlí?

Mezi členy EU jsou ekologisté schopni vynutit si odchod od uhlí. Mají na to řadu nástrojů. Můžou s nimi ale uspět při vynucování „uhlíkové šetrnosti“ a „klimatické odpovědnosti“ i jinde ve světě?

Ač bruselský establishment ubezpečuje sebe i své příznivce v tom, jak velký má vliv na dění ve světě, skutečnost je poněkud jiná. Z politiky jež za vnějšími hranicemi Slovenska či Řecka postrádá většinu síly, kterou euro byrokraté mohou drtit neposlušné členské státy, si silnější země příliš vrásek nedělají. Pokud o tom někdo pochybuje, nechť se podívá na situaci mezi komisariátem v Bruselu a Tureckem.

Čtěte také:
Leyenovou prý nezajímají emise CO2
Jan Horáček: Energiewende v ČR opravdu nechci

V otázce budoucího využívání uhlí a fosilních paliv vůbec, má přitom proti sobě Unie ještě daleko silnější hráče. Kromě Číny především také Indii. A v podstatě i státy mezi těmito dvěma zeměmi. Svůj komfort chtějí také africké země, kde se ve stavbě uhelných energetických komplexů angažuje právě Čína. Ty však zatím z globálního pohledu nejsou nijak významnými znečišťovateli. Jsou jimi však obě nejlidnatější země světa. (A samozřejmě USA, jež ovšem již svoje emise snižovaly.)

Při pohledu statistiku největších producentů uhlí ve zprávě České národní banky „Trh s uhlím a jeho budoucnost“ ze srpna 2020 (zde) je s obrovským náskokem první Čína, jež produkuje více než 3,5 miliardy metrických tun uhlí. Druhá je Indie a asi 800 miliony. Asi 280 milionů metrických tun uhlí zároveň Čína dováží, druhá Indie dováží asi 230 milionů metrických tun. Jestliže hospodářství těchto zemí spolyká takové objemy uhlí, není pravděpodobně reálné očekávat, že by se bez něj dané země dokázaly v krátké době obejít. A to, i kdyby to opravdu chtěly.

Země EU představují pro Čínu a Indii i celou Jihovýchodní Asii lákavé a důležité odbytiště zboží. Stejně tak ovšem Čína, Indie a celá Jihovýchodní Asie představuje lákavé odbytiště pro výrobce evropských zemí. Takže možnost vynucování nějakých „uhlíkových cel“ a podobných nápadů z bruselské líhně, je dost omezená. A jaké jiné páky by mohl Brusel nasadit?

Pokud by hoši a děvčata, kteří v Bruselu vyznávají ortodoxní zelenou ideologii, opravdu chtěli vědět, jaká je realistická prognóza světového využívání uhlí, podívali by se třeba na předpovědi Mezinárodní agentury pro energii IEA (zde) z jejíchž údajů čerpá i zmíněná zpráva ČNB. Byť samozřejmě i pro EIA platí, že dlouhodobé předpovědi jsou do jisté míry vždy věštěním z křišťálové koule. Jde zároveň o agenturu spíše evropskou, než opravdu světovou, když jejími členy jsou USA, Kanada, Jižní Korea, Japonsko, Austrálie, Nový Zéland, Turecko, Velká Británie a pak už jen většina členských zemí EU.

I tak ovšem její zpráva z roku 2019, kterou cituje ČNB, předpokládá, že „Těžba a spotřeba uhlí by ve většině regionů měla zůstat dle základního scénáře EIA (2019) do roku 2050 poblíž současných úrovní. Dlouhodobý růst se očekává jen v Indii a jihovýchodní Asii.“ Agentura IEA přitom vůbec není skeptická vůči rozvoji jiných zdrojům elektřiny, než uhelným a to včetně OZE. Přesto však upozorňuje na fakt, který se v EU dostal v podstatě zcela mimo debatu: „I když podíl uhlí při výrobě elektřiny by měl klesat ve všech scénářích, spotřeba uhlí v průmyslu poroste. Uhlí zůstane nenahraditelné v hutnictví a ocelářském průmyslu, při výrobě cementu i v chemickém průmyslu.“