Doba čtení:10 m, 50 s
Jak vidí současné unijní trendy v energetice profesorka ekonomie, která se zabývá oběhovým hospodářstvím?
„Celý systém obchodování s emisními povolenkami je z mého pohledu špatně technicky a legislativně nastaven. Vůbec nemělo být připuštěno, aby se k obchodování dostal kdokoliv jiný než producenti jako takoví, a to včetně finančních divizí energetických gigantů,“ říká Eva Kislingerová. Podle ní čeká EU desetiletí postupných úprav současné energetické politiky.
Na svém blogu (zde) vysvětlujete, že více tržní, tedy méně regulované ekonomické prostředí lépe zvládá finanční otřesy. Za pravdu vám dávají nejen grafy, které ukazujete, ale i jednotlivé historické příklady. Myslíte, že to samé platí i v případě energetiky?
Z jedné strany naprosto, z druhé strany s řadou výhrad.
Samozřejmě asi v podstatě všichni víme, že energetika jako celek i jednotlivé její součásti od produkce a dodávek elektrické energie po produkci a dodávky tepla, je neobyčejně specifické prostředí.
Je ale třeba se podívat, v čem je zakódována ta specifičnost. A pak uvidíme, že jde primárně o výjimečné a někdy i jinde neexistující okolnosti. Ovšem základní vztahy mezi nabídkou a poptávkou i všechny další souvislosti, které z toho přímo vyplývají, jsou tržní a vždy tržní budou.
Takže specifičnost energetiky vidíte pouze v okolnostech, ne v základních tržních vztazích?
Přesně tak. Lidi většinou mate, že se zde potkává obrovské množství nějakých vlivů, vztahů či situací, které na trhu s máslem nebo s elektronikou nenajdeme. A mají pravdu, protože kdybych je měla od uhlí po větrníky vyjmenovávat, tak ten rozhovor bude trvat hodiny a hodiny. Takže jenom namátkou zmíním, že samozřejmě pro naprostou většinu lidí je otázka stability energetické sítě a otázky rozvodu elektřiny dostatečným důvodem k tomu, aby podvědomě souhlasili s nutností rozsáhlých regulatorních opatření či rovnou se státním dohledem. Ale přiznejme si, že v nějakou chvíli jsme se přestali ptát, zda skutečně existuje dostatečná míra nezbytnosti tak striktní regulace a případně, kde ta míra je, v kterém okamžiku či v které části toho systému je nutná a kde již nikoliv.
Ještě je tady jedna důležitá okolnost. Společnost přitakává téměř automaticky prakticky absolutním regulacím právě v oblasti elektřiny i kvůli tomu, že si část racionálně a část podvědomě uvědomuje, že tři dny bez elektrického proudu by znamenaly rozsáhlou, prakticky celonárodní zkázu. Trochu se obávám, že pokud by nějaká politická síla přišla s myšlenkou dodávek elektřiny a třeba ještě vody jako základních lidských práv, tak by to mělo společenský ohlas, který by nás možná překvapil.
Můžete být konkrétnější ve společenských důvodech souhlasu s regulacemi?
Je tu otázka životního prostředí, a teď nemyslím ani tak globální oteplování, ale úplně obyčejného dopadu energetiky na blízké a vzdálenější okolí. To znamená nějaké náklady, které už energetika částečně nese, ale samozřejmě je otázkou, nakolik ve všech souvislostech. Je tu otázka strategické bezpečnosti, to je teď právě určitě velmi důležité a aktuální téma. Je tady otázka spotřebitelských finálních cen. Nebo cen pro průmysl s dopady na jeho konkurenceschopnost.
Výsledkem je, že energetické trhy a systémy jsou velmi regulované, což nutně vede k problematickým důsledkům. Regulace je v principu forma plánování, vždyť regulujeme proto, abychom dosáhli nějakého výsledku, na kterém se usneseme. A jak víme, plán může nějakou dobu fungovat tehdy, když se parametry vyvíjejí tak, jak je určeno v té vstupní představě. V době nějaké změny parametrů, nebo nedej bože krize se ale ukáže, že systém funkční není v tom smyslu slova, že nedokáže pružně reagovat. Ostatně to ví dobře každý, kdo si v socialistické plánované ekonomice odstál svoje fronty na toaletní papír, tenisové míčky nebo cokoliv jiného. Nebo kdo měl týdny děti doma kvůli uhelným prázdninám.
Ale ono se to samozřejmě netýká jenom elektrárenství a distribuce. Když si vezmeme světový trh s ropou, tak vidíme cenový kartel OPEC+, což je sdružení, které by v normálním tržním prostředí bylo rozbito protikartelovou legislativou. Tedy bylo by naprosto správně zakázáno pod vlajkou ochrany volného trhu. Paradoxní je, že členové OPEC+ jsou povětšinou zároveň také členy WTO, tedy Světové obchodní organizace. Takže tady jsou státy, které se ku vlastnímu prospěchu a na úkor peněženek spotřebitelů v jiných zemích rozhodly regulovat světový trh s ropou, přitom ty státy jsou zároveň členskými zeměmi organizace prosazující svobodný trh. Tam se pak těžko hledá logika.
Jakým způsobem by se tedy v energetice měl angažovat stát, aby současně nepřehnal regulaci?
To je otázka na Nobelovu cenu. Jsme v nějakém prostředí, které vzniklo postupně a historicky, vzniklo během dlouhých let pokusů a omylů, přičemž některé napraveny byly, mnohé napraveny nebyly. Také jsme v prostředí, které je silně ovlivněné strachem z dopadů naší vlastní činnosti na naši budoucnost a na to, jak se planeta bude chovat k nám.
Výsledkem je, že soukromé investování v energetice se stalo slalomem mezi paragrafy, regulacemi a v podstatě nemožností dostát všem požadavkům. Tam je třeba začít. Ale poučeně, abychom neopakovali nešťastnou solární epizodu. Podnikání potřebuje jasná konkrétní pravidla, nejhorší stát je ten, který těká a stále něco mění. Schválně použiji příklad větrných elektráren. Asi je nám jasné, že nebudeme Dánsko nebo Německo, abychom jich mohli mít nějaké zásadní množství, zároveň ale víme, že jsou pásy území, kde to má smysl. Bylo by dobré tyto pásy definovat i jinak, než měřením, sáhnout do legislativy, vytvořit režim pro takové stavby, aby je nemohl sabotovat každý, kdo si umane a chce investora vydírat, a říct soukromým investorům: Tady jsou podmínky, berte nebo nechte být.
Když použijeme perspektivu třeba stovky nebo dvou stovek let, pak musí být každému jasné, že fosilní energetika se těch hranic nedožije, i kdybychom nehledali a neprosazovali náhradu. Zároveň ale stejně dobře víme, že příštích nikoliv deset nebo patnáct, ale příštích třeba čtyřicet let se bez fosilní energetiky neobejdeme. To je třeba do pravidel zakomponovat a respektovat realitu.
Neměl by tedy základ energetiky být rovnou státní, protože jen tak je možné garantovat, že elektřina bude dostupná všem a přitom bude za dostupné ceny?
Další otázka na Nobelovu cenu. Podívejme se do Francie na jejich krizi s jadernými zdroji, jaké to má dopady. Kdybychom mohli mít jistotu, že se z toho poučíme a budeme jako stát chytřejší, racionálnější a efektivnější, tak je to téma do diskuse. Když se ale na věc podívám historicky poučeně, tak musím dojít k tomu, že to funguje vždy pouze určitou dobu. Pak nastoupí alibismus, krátkodobé politické cíle a celková rezignace. Soukromému investorovi by se takový výpadek údržby a jejího tragického naplánování nepřihodil, protože finanční dopady neschopnosti dodávat nasmlouvané množství energie distributorům by ho zničily. Ve skutečně tržním prostředí by nesl náklady svých chyb. Stát je nenese. Už jenom proto, že stát žádné svoje peníze nemá – vždy to nesou občané, daňoví poplatníci.
Nicméně je zde samozřejmě specifická otázka právě těch jaderných elektráren, které jsou z hlediska své technologie skutečně mimořádným elementem – a to jak kvůli bezpečnosti, uložení paliva a podobně. Čili ta představa státu jako vlastníka tady má tento silný argument.
Pak je však třeba se smířit s dalším efektem. Pokud budeme mít mix postavený třeba na padesáti procentech instalovaného výkonu z jádra, tak těch padesát procent musí vyrábět v podstatě pořád. Jistě, není to úplně doslovné, ale zrovna na tomto místě asi není třeba zdůrazňovat, že jaderná elektrárna se nedá prostě jenom zapnout a vypnout. Ale kdybychom se vydali touto cestou, pak je třeba chápat, že v určitých částech denního cyklu budou poměry v produkci nějaké a v jiných jiné. Což v důsledku znamená, že když budeme mít státní jádro, tak do jisté míry bude „státní“, myšleno pod silným vlivem dominantního producenta státu s přednostní dodávkou do sítě, i ten zbytek energetiky.
Zároveň musíte mít záložní zdroje a všechno to zajištění, které je kvůli stabilitě systému nezbytné. A ty zdroje sice budou v soukromých rukou, ale o jejich finanční efektivitě a ziskovosti se v převážné míře bude rozhodovat při nastavení pravidel systému. Já neříkám, že to tak v současnosti do určité míry není, ale když řekneme „státní základ energetiky“, tak otevíráme cestu k prohloubení toho systému. Ve skutečnosti bych ale asi raději viděla zcela odstátněnou energetiku, přinejmenším v produkci. To je nicméně politicky nesporně neprůchodné.
Evropská unie vnucuje členským státům převratnou a rychlou přeměnu energetiky na takzvaně bezemisní. Uměle proto zvyšuje cenu elektřiny ze stabilních zdrojů jako je uhlí a plyn emisními povolenkami. Jejich množství chce nyní začít rychle snižovat, což logicky povede k růstu jejich ceny. Považujete to za rozumné?
Tady bych se ohradila proti formulaci o tom umělém zvyšování ceny, protože to je pravda jen částečně.
Uhelné elektrárenství stejně jako veškeré ostatní má nějaké náklady faktické na palivo, mzdy a všechno další, má ale také náklady externí či můžeme také říct skryté. Tyto náklady jsou přenášeny na soukromé osoby a veřejné rozpočty. Je to samozřejmě citlivé téma a je velmi obtížné s nimi pracovat, protože to není nic, na co se dá reálně sáhnout.
Pro příklad: Rozsáhlé odlesnění Krušných hor, Jizerských hor a Krkonoš v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století bylo nesporně důsledkem energetické produkce a činnosti chemického průmyslu. To víme, i když také víme, že za to nemohly ani tak naše elektrárny, jako spíše ty východoněmecké, to je však v tuto chvíli vedlejší.
Každopádně tehdy vznikly enormní škody na přírodních zdrojích, nesporně na lidském zdraví a tak dále. Škody jsou jenom a pouze jiná forma nákladů a já musím dodat, že jakkoliv to je dávno, ty škody stále doznívají. Nicméně mohli bychom si říct, že nyní jsme již dál a že tyto situace jsou vyřešeny, kyselé deště jsou minulostí, ale samozřejmě pravda je to jenom a pouze částečně.
Čili pokud čekáte, že v rámci argumentace za tržnější prostředí odmítnu řešit externí náklady, je to právě naopak. Teprve skutečné a pokud možno maximálně objektivní přenesení externích nákladů na producenty může vést k reálnému tržnímu prostředí. Pokud se tváříme, že jaderná energetika nese náklady kompletní včetně budoucích nákladů na uložení vyhořelého paliva, což tedy také není úplně pravda, ale tváříme se tak, potom bychom měli chtít, aby všechny formy produkce nesly všechny náklady.
Jiná věc je, že jejich vyčíslení je samozřejmě mimořádně problematické, ale to teď ponechám stranou.
Ale ceny emisních povolenek přeci ovlivňují i spekulativní nákupy, s čímž se původně nepočítalo…
Emisní povolenky jako systém jsou z mého pohledu vcelku relativně tržní a racionální řešení této části problému externích nákladů. A teď přijde ta část, kdy budu souhlasit: Jsou však provázené řadou absurdních chyb a omylů. Celý systém obchodování s nimi je z mého pohledu špatně technicky a legislativně nastaven. Vůbec nemělo být připuštěno, aby se k obchodování dostal kdokoliv jiný než producenti jako takoví, a to včetně finančních divizí energetických gigantů. Voluntarismus politického rozhodování o snižování objemu povolenek je neuvěřitelný a těžko by se hledala politická rozhodnutí, která jsou zjevně činěna na tak chabých základech, jako v této oblasti.
Jakkoliv se považuji za člověka, který je silně pro cirkulární ekonomiku, tedy i pro racionální podporu bezemisní energetiky, tak když ve snaze o bezemisnost zabijeme ekonomiku, nedává to žádný smysl. Takže v této rovině souhlasím.
Stabilně dodávajících zdrojů začíná být v prostoru EU nedostatek. EU v čele s Německem přesto chce urychlovat odklon od těchto zdrojů na uhlí, kterého je dostatek a nadále chce výpadky občasných zdrojů (vítr a fotovoltaika) vykrývat plynem. Jeho nedostatek byl přitom jedním z důvodů raketového růstu cen elektřiny. Dává to z ekonomického hlediska smysl?
Mám osobně pocit, že poslední rok a půl ukázal jisté hranice, které evropská politická scéna nyní zpracovává a které povedou k postupným změnám – neříkám tím, že by se kormidlo otočilo, ale asi každý vidí, že ta cesta nebude ani zdaleka tak jednoduchá, jak to vypadá na summitech. Problém je, že do bezemisní energetiky bylo investováno mnoho. Teď nemyslím ani tak mnoho peněz, jako spíše mnoho politického kapitálu. Ekonomika nakonec vždycky vyhraje, což nemyslím z pohledu jednotlivých ekonomických subjektů, ale z hlediska ekonomických zákonitostí.
Osobně jsem proto přesvědčena, že nás čeká desetiletí postupných, pomalých a relativně malých, ale zase soustavných revizí evropské energetické politiky. Takže se takovými drobnými úkroky posuneme k racionálnějšímu pohledu na věc. První na řadě již bylo jádro, kde je určitá změna v taxonomii, ta bude následovaná dalšími posuny a úpravami a skoro bych se vsadila, že nakonec i na to uhlí dojde. Tím nechci říct, že ještě v Evropě někdo postaví uhelnou elektrárnu, ale předpokládám, že s uhelnou energetikou budeme koexistovat podstatně déle, než to na papírech vypadá.
Eva Kislingerová, (*1950), profesorka podnikové ekonomiky, vysokoškolská pedagožka. V současné době působí na Ekonomické fakultě Jihočeské univerzity a na Katedře strategie Fakulty podnikohospodářské VŠE. Autorka a spoluautorka řady knih, mimo jiné titulů Podniková ekonomika či Manažerské finance. V současnosti se podílí na výzkumu v rámci projektu TA ČR Systém prevence kurzového rizika a zabývá se systematicky otázkami oběhového hospodářství. V letech 2014 až 2018 byla jako nestranička za ANO pražskou zastupitelkou a náměstkyní primátorky hlavního města Prahy Adriany Krnáčové pro finance a rozpočet.