Doba čtení:2 m, 46 s
Vláda bude firmám rozdělovat až 3,7 miliardy korun jako kompenzace za rostoucí ceny emisních povolenek. Nevoli některých médií budí, že tyto příspěvky mohou získat i společnosti ze svěřenského fondu premiéra Andreje Babiše.
Dostanou firmy bonusy, nebo kompenzace? I takhle zmatený může být čtenář SeznamZprávy, když se podívá na článek o tom, jak se vláda pokouší snížit dopady „obchodování“ s emisními povolenkami na průmysl a jeho konkurenceschopnost (zde a podrobněji zde). Pokud dotyčné firmy platí emisní povolenky, nedostanou od státu žádný bonus, ale pouze jistou kompenzaci za povolenkami zvýšené provozní náklady.
Čtěte také:
Emisní povolenky stály téměř 6 bilionů korun
Cenu emisních povolenek šroubují spekulanti
Kritizovat v té souvislosti, že kompenzace dostávají i ziskové, nebo velké firmy, nebo firmy patřící Agrofertu, je, řekněme, nepochopení. Kompenzace se vyplácejí proto, aby zmírnily negativní vliv ceny emisních povolenek na konkurenceschopnost podniku. A některé takové firmy holt jsou spojené s předsedou vlády. To však nemůže být důvod, pro jejich vyloučení z kompenzací. Kritériem pro možnost žádat o státní příspěvek by měla být pouze skutečnost, že firma musí povolenky nakupovat. A po splnění nějakých základních podmínek by jej měla dostat. (Podobně, jako chceme, aby to fungovalo u kovidových kompenzací.)
Jakmile by se stanovilo, že zisková (jak moc zisková?) firma nemá nárok, je to rozhodování jako od soudruhů z osmačtyřicátého. Protože ti si říkali, že bohatým a ziskovým můžou sebrat, kolik chtějí. Protože jim to přeci vadit nebude a navíc jsou stejně špatní. Takhle přeci kapitalismus nefunguje. Podmínky mají být jasné a bez výjimek. V podstatě by mělo stačit doložit, za kolik firma nakoupila povolenky a stanovit, jaké procento si za to třeba může odečíst z daní. Není jistě nezbytné peníze firmám posílat. A méně státního rozhodování by mělo znamenat méně podvádění a přihrávání „malých domů“.
Zároveň celá záležitost s kompenzacemi ukazuje pokrytectví a zvrácenost celého povolenkového systému, kdy se vlády (včetně německé!) snaží zmírnit nepříjemné dopady bruselských regulací do národních ekonomik. Bruselské entitě ani Zelené frontě se přitom nedokážou účinně postavit, byť by k tomu měli stohy pravdivých a zcela zásadních argumentů. Zelená bruselská regulace přitom bude sílit (spalovací motory mají skončit do 15let…), státy se i kvůli ní budou dál zadlužovat a firmy, podle veškerých dosavadních informací, budou ztrácet konkurenceschopnost. To znamená, že budou méně odvádět na daních, ale zřejmě také méně zaměstnávat, nebo méně platit, což se dále negativně projeví v ekonomice i ve státní kase. A to se bude rok od roku zhoršovat, jak budou země pod nadvládou ekologisticky posedlého Bruselu víc a víc ztrácet krok se zeměmi, které budou vyrábět levně.
Nikde přitom není napsané, že to majitele firem, včetně těch velkých bude bavit věčně. Co když své firmy nakonec zavřou, protože pod zelenou kuratelou nebudou vidět v podnikání smysl? V Česku si tohle můžeme možná vyzkoušet relativně brzy. Uhlí se má zakázat, Zelená fronta bezohledně lobbuje, aby to bylo už v roce 2033. Ale obnovitelné zdroje nemají šanci naši zemi dostatečně zásobovat elektřinou, navíc je ve svém okolí chce jen málokdo (rozhodně ne ty větrné). Nové Dukovany v roce 33 nemůžou být hotové, leda zázrakem. Takže zbývá plyn. Jenže ten, na rozdíl od nevýkonných a nespolehlivých OZE, nedostane podporu. Takže se firmám nevyplatí stavět plynové elektrárny. Bude je pak snad stavět sám už nyní obrovsky zadlužený stát?
Když může fanatický Brusel regulovat, musí regulérní národní vlády kompenzovat. Aby alespoň o něco oddálily neblahé konce.